Co mi dal LowCost Race: Cestování zadarmo je snadné, ale…

„Večeřeli jsme s milionářem, bydleli s bezdomovcema, tančili s jeptiškama, utíkali před divokými psi, poznali fotbalovou super hvězdu, dostali se do bulváru, běhali bosí po Plovdivu, probudili se na pláži s východem slunce, předcvičovali jógu pro stovku lidí, vydělávali peníze zpěvem, na všechno říkali ano, oslavili narozeniny pivem a Vánoce v čičmanskych krojích, masírovali si nohy hořčicí, dostali 200 Euro na lístky, náhodně darovali 1400 Kč pro radost, pili kávu zadarmo, získali mnoho nových přátel…
… za 10 dní, skoro bez peněz.“

LowCost Race

Slovní spojení, které se na Hitchdiary objevuje už nějakou tu dobu. Nejdřív (fakt už celkem dávno), jsem pojem LCR rozšířila mezi své kamarády, kdy jsem co chvíli naříkala nad nedostatkem mé kreativity a času na natočení registračního videa. Video nakonec nějak vzniklo (patří za to velké díky Danovi Černochovi a paní prodavačce z Alberta) a mé kamarády pro změnu čekala solidní masáž žádostí typu „pls, hlasuj pro naše video“. Taky to přežili a někteří se se mnou dokonce stále kamarádí – což je super, protože jsem měla s kým sdílet tu radost, když jsme se do TOP 20 soutěžních týmů doopravdy dostali. Dvacítku týmů čekal selekční víkend, z kterého pak vzešla ona „slavná“ desítka, co měla tu čest jet LCR v kategorii RacePacker. A ano, i já s bráchou – tým Zadarmo.

Celý tento proces trval poměrně dlouho a přinesl nám mnoho nevídaných zážitků. Sranda na tom je, že to nejlepší mělo teprve přijít! A přišlo!

Cestovat zadarmo je možné snadné

V lowcostovém cestování nejsem žádný nováček, ale cestovat úplně zadarmo? To znělo jako výzva, kterou jsem hodlala přijmout. Představa, jak budeme hladoví prosit o tvrdej chleba všechny kolemjdoucí se však rozplynula hned první den. Každým dalším dnem pak bylo jasnější a jasnější, že domů se budeme vracet o pár kilo vypasenější – tolik gastronomických zážitků v jednom týdnu, jsem snad totiž ještě nezažila. Co se týká dopravy, tu máme díky stopu zdarma běžně. Tentokrát jsme ale i hodně buskovali (prováděli pouliční umění) a byli si tak schopni vydělat přes 250 € na autobus do Sofie. Pro informaci, částka, kterou jsme byli schopni buskingem v průměru za hodinu vydělat, je mnohem vyšší, než má současná hodinová sazba v zaměstnání. Tak až mě někdy uvidíte pískat na flétnu v ulicích Brna, tak se nedivte (humor).

A dali jsme to doopravdy zadarmo?

Ne, nedali. Ale i tak si troufám tvrdit, že cestování zadarmo snadné je. V Řecku jsme měli nemilý incident s divokými psy a tak jsme se rozhodli sáhnout do svého záložního rozpočtu a zaplatit si lístky na autobus někam na bezpečnější místo se psy na vodítku a s náhubkem. Peníze jsme pak už vydělat zpátky nestihli, protože jsme radši plnili výzvy a spěchali do cíle. Ale záleží na tom? Očividně cestování zdarma možné je, jen se vždy hodí mít nějaké penízky bokem – kdyby něco.

Cestování zadarmo vás přestane bavit

Mluvím za sebe. Nejdřív si myslíš, že cestovat úplně zadarmo je totální nonsense, bullshit, nesmysl… Pak to vyzkoušíš. Zjistíš, že je to snadné. A nejen to! Je to zábavné. Místo peněz nabízíš svou pomoc, zážitky – dostáváš se mnohem víc do kontaktu s lidmi, které na cestách potkáš. Většina lidí ale za dobrý skutek nic nechce. Jen tak vám koupí lístky na metro, zaplatí oběd v luxusní restauraci, dají vám 200 € na ruku, nechají vás řídit jejich vlastní auto. A vy si pak řeknete: Proč já?  Na svém bankovním účtu mám peněz dost (i když to je poměrně relativní pojem), ale ti lidi stejně přijdou a hodí svou minci do našeho klobouku, aby přispěli na naše cestování.

Je snad špatné v takovém případě peníze (pomoc, radu, jídlo…) přijmout? Nemyslím si. Je důležité přijímat s pokorou, ale především – posílat dobré skutky dál. Také někdy pomoct člověku, který třeba není úplně na sklonku života. Věnovat peníze bezdomovci, i když víte, že si za to koupí chlast. Je totiž důležité dávat i přijímat, abychom nastartovali ten krásný koloběh. Protože kdybychom nepřijímali, těžko bychom cítili tu bytostnou potřebu pomoct zase někomu dalšímu. A přesně z toho důvodu jsme nakonec zbytek peněz ze záložního rozpočtu věnovali mamince v metru – za to, že se na nás usmála. Ten pocit dát jen tak, byl k nezaplacení.

Čím míň plánuješ, tím lepší plán ti vymyslí život

Od filozofie dobrých skutků opět k praktickým stopovacím tipům! Odjakživa jsem na stopu řešila nocleh. Když se začalo stmívat, hledali jsme plácek, kde postavíme stan nebo alespoň vytáhneme spacáky. Hledali jsme couchsurfing nebo někdy dokonce kemp či hostel. Na LCR ale spánek neřešíš. Dokud máš energii – stopuješ, dojde energie – odpadneš a je ti jedno kde. Paradoxem je, že čím méně jsme si nocležení plánovali, k tím luxusnějšímu místu jsme nakonec přišli. Zpětně dokonce nechápu, proč jsem se tolik bála stopovat přes noc, protože i v autě se dá na střídačku prospat tak, že jeden spí a druhý baví řidiče (a někdy jsme trapně vytuhli oba). Takže jsem po LCR v cestování zase o něco svobodnější, jelikož se nemusím limitovat denní dobou – juchuu!

Potkáme se příští rok?

Strašně nerada vás teď lákám k účasti v LCR, protože o to více bude konkurence pro nás hehe. Ale vem to čert, pojďte do toho. Ať seš zkušenej cestovatel nebo člověk stopem nepolíbený, věřím, že ti to mnohé dá (minimálně ty zážitky). Já mám díky LCR mimo zmíněnou motivaci v posílání dobrých skutků a nově nabyté svobody při stopování také plno nových přátel – ať už lidí z LCR podobně šílených a cestovatelsky založených (takže plno potencionálních parťáků na cesty) nebo lidí co jsme potkali na cestách (z toho zase kouká plno různých návštěv a výletíků po Evropě). Co víc si přát? Jdeš do toho?

A většina z vás si stejně jenom pustí video, ale ono naštěstí řekne v podstatě to samé, co tento článek 😛

Fotky z LowCost Race (které se jinam nevešly):