Napříč léty, kdy jsem poměrně intenzivně cestovala, jsem si vzpomínky uchovávala různým způsobem. V tomto článku vám chci jednotlivé způsoby shrnout a třeba vás i inspirovat.

#1 Fotit, tisknout, zálohovat

Foťte hodně! Vizuální památka na místo, které jste navštívili, se vám za několik let může z hlavy jednoduše vykouřit a jediná fotografie vám tuto vzpomínku pomůže zachovat i s těmi nejmenšími detaily. Fotka vám také může připomenout zajímavou událost, kamarády a může ve vás vyvolat i emoce, které jste v té době proživali.

Když jsem začínala více cestovat v roce 2015, focení jsem na svých cestách nevěnovala skoro žádný čas. Přišlo mi to otravné a raději jsem si užívala přítomného okmažiku (což je samozřejmě správně, ale podle mě se dá užívat přítomnosti a zároveň vyfotit alespoň jednu fotografii). Podnikla jsem dokonce týdenní výlet stopem z Berlína do Amsterdamu, ze kterého nemám ani jednu jedinou fotku. Zpětně si říkám, že je to škoda. Že bych na tohle období měla ráda mnohem více hmatatelných vzpomínek.

Jak na to, aby to nebylo otravné?

Všeho moc samozřejmě škodí. Rozhodně vám nedoporučuji vytahovat mobil v každé situaci a mít vše zaznamenané minimálně 10x. Záleží také na partě lidí, se kterou cestujete, ale některým lidem nemusí být příjemné, když na ně budete neustále mířit fotoaparátem. Otravné také může být, když po svém cestovatelském parťákovi nesutále požadujete, ať vás fotí ve spoustě krkolomných pozicích na všech místech, která navštívíte – a nejlépe ze všech úhlů. Opět, není nic špatného na tom, když někoho poprosíte ať vás zvěční na luxusně vypadající pláži, ale pokud se fotka ve vašich očích nepovede, nenuťte vašho parťáka fotku opakovat ještě 20x. Jednoduše dle svého nejlepšího vědomí a svědomí posuďte, co je vašim spolucestujícím příjemné a tomu se přizpůsobte. Především si ale nezapomeňte užívat přítomného okamžiku a ve správný moment fotťák odložte.

Když přijdu na nové místo, které vím, že bych si ráda vyfotila, případně někoho poprosila, ať vyfotí mě, snažím se to udělat hned (pokud se to hodí). Udělám dvě tři fotky, pár společných fotek s partou nebo s přítelem, když je chuť tak nějakou sólo a poté mobil odkládám a zapomínám na jeho existenci. Celý proces focení by neměl zabrat víc než pár minut a neměl by nikomu kazit požitek z výletu. Když během dne nastane situace, která stojí za zvěčnení, klidně mobil zase vytáhnu, ale nestrávím jendoduše celý den focením jenom proto, že je navštívené místo krásné.

Příklad: Minulý rok jsme v Ubudu na Bali navštívili „opičkový les“ (turistické lákadlo plné volně pobíhajících opiček). Při příchodu jsme si všichni vyfotili houfy opic a také jsme si udělali vtipné fotky spolu s nimi. Poté jsme mobily schovali (nejen proto, aby nám je opičky neodcizili) a užívali si přítomnosti makaků pouze svým zrakem. Když jsme se už blížili k východu, přiběhla jedna malá roztomilá opička k mému příteli a začala ho tahat za tričko. Všichni mě ihned urgovali, ať vytáhnu mobil a zvěčním to. V takovém případě je opětovné vytažení foťáku naprosto v pořádku a my tak máme vtipnou vzpomínku na to, jak mého přítele kousla opice do zadku.

Nechte si fotografie vytisknout

V dnešní digitální době už není zvykem si všechny fotky vyvolávat a sdružovat do alba. Sama se musím přiznat, že jsem si fotky z cest snad nikdy nenechala vytisknout a pouze je shromažďovala v mobilu či počítači. Tedy až donedávna! Nejlepší na tom je, že nemusíte zůstat pouze u obyčejných fotek ve formátu 10×15. Můžete si vytvořit třeba kalendář ze svých cestovatelských fotek a celý další rok si připomínat své předchozí cesty. Já jsem si nechala vytisknout dva větší fotoobrazy, které nám dnes zdobí zdi obyváku. Takhle můžeme vždy i s našimi návštěvami zavzpomínat, jak jsme se měli v Kolumbii nebo jaké to bylo sjíždět na prkně duny na poušti v Peru. Líbí se mi mít dvě dominantní fotky v interiéru, spíše než více malých – ale to je věc vkusu. Dovedu si předstvit pracovat v interiéru naopak s více menšími fotografiemi v různých stylových rámčecích nebo v boho stylu připnout malé fotografie na šňurku kolíčky a zvěsit takto na zeď či nábytek. Kreativitě se meze nekladou a své nejhezčí vzpomínky tak můžete mít na očích neustále.

Mimo fotoobrazy jsem si u stejné firmy nechala vyrobit i vtipný plecháček, který jsem potiskla našema fotkama z jedné vystřelovací atrakce v Prateru. Není nad zachycení lidských emocí! Takový předmět je zas perfektním dárkem pro vašeho cestovatelského parťáka.

TIP: Fotoobrazy i plecháček jsem si vytvořila a objednala na webu tiskařík.cz. V nabídce máte širkou škálu fotoproduktů a pomocí jejich fotoeditoru a spousty designových šablon, si můžete vytvořit fotopamátky dle svého gusta.

Zálohujte, zálohujte, záhlohujte…

Každý z nás jistě udělal někdy tu chybu, že si nezálohoval data, na kterých mu záleželo a následně ztratil mobil nebo se mu rozbil počítač a data byly v čoudu. Pokud máte fotky z cest, je obrovská škoda o ně přijít. Vím o čem mluvím. V půli naší 5 měsíční cesty po Jižní Americe se mi rozbil mobil a fotky už jsem z něj nikdy nedostala, a že jich bylo! Fotky jsem zpětně sbírala v pofidérní kvalitě z messengeru, pouze ty, které jsem během cesty posílala kamarádům. Takže moje rada zní: Zálohujte!

Dnes si pravidelně nahrávám fotky z cest na svůj osobní hard disk a aktuálně plánuji pořídit místo na cloudu a zálohovat je všechny i tam.

#2 Točit videa a editovat

K natáčení videí platí podobná „pravidla“ jako pro focení. Musíte vycítit, kdy je natáčení vhodné a kdy je na úkor vašeho zážitku. Ale obecně je moc hezké mít na nějaké životní období vzpomínku právě v podobě videa. A co je ještě lepší – pokud umíte videa editovat! Málokdo, včetně vás, se v budoucnu bude chtít dívat na vaše hodinové záběry krajinek z dovolené. Pokud však dáte videům nějaký spád a upravíte je tak, aby ve vás zpětně vyvolávaly nostalgické emoce, věřte, že se s vámi na video ráda podívá celá rodina.

Mně osobně editace videí moc baví (věnovala jsem se mu i profesně přes 3 roky), proto mám na svém YouTube kanálu plno zeditovaných cestovatelských vzpomínek. Zrovna nedávno jsme se na následující dvě dívali doma, dokonce s přáteli, kteří na videu nejsou. Ve všech to nakonec vzbudilo ohromnou chuť opět cestovat.

K tomu, abyste si sestříhali svá cestovní videa, nemusíte být žádný profesionál. Existuje plno jednoduchých editačních programů, s kterými se naučíte pracovat během chvilky.

#3 Evidovat místa, která jste navštívili

Pokud cestujete hodně, vyplatí se zaznamenávat místa (země, oblasti, města…), která jste navštívili. Snadno se to pamatuje, pokud jste byli na dovolené ve 3 různých státech. Pokud ale máte svých cestovatelských zářezů 20 a více, je fajn to mít někde sepsané – a ještě lépe, vyobrazené. Doporučit vám mohu hned 2 způsoby, jakým se můžete o dokumentaci míst postarat.

Digitálně

Úplně nejjednodušší je zaznamenat vše digitálně. Obzvlášť pokud aktuálně cestujete a přesouváte se z místa na místo. Skvěle k tomu poslouží cestovatelský účet na Cestolet.cz. Na interaktivní mapě si naklikáte, které země/oblasti jste navštívili a tím si je pro sebe uložíte. Zároveň mapa bude viditelná všem kolegům cestovatelům. Do mapy si můžete uložit i oblasti, které chcete/plánujate navštívit. Zde pro příklad vkládám svou cestovatelskou mapu z Cestoletu:

Na zeď

A pokud své vzpomínky preferujete v hmatatelné podobě a zároveň se nebráníte nové interiérové výzdobě, pak si mapu můžete vyvěsit třeba na stěnu v obyváku! Můžete si pořídit stírací mapu, kterou jednoduše postupně stíráte, dokud neprocestujete celý svět. Pro kreativní jedince se nabízí vytvoření vlastní mapy, třeba z kartonu nebo korku, do které si můžete špendlíky vyznačovat vaše destinace a k nim přidávat provázané fotografie. Výsledné dílo pak bude domiantou zvoleného pokoje, která upoutá pozornost nejedné návštěvy.

Sama stírací mapu doma mám, bohužel, u nás už není na toto cestovatelské umění na zdi místo a tak vyčkává srolovaná ve skříni, až jednou místo bude. Navštívená místa zatím shromažďuji digitálně.

#4 Blogovat a zapisovat

Poslední tip, který mohu všemi deseti dporučit, je blogování, případně tvorba soukromého cestovního deníku. Při blogování nejde ani tak o to, vytvořit úspěšný a navštěvovaný web, jako spíš o zápis svých prožitků v době, kdy si je pamatujete nejvíc. Můžete si tak psát blog sami pro sebe, stejně jako byste si psali soukromý cestovní deník, s tím rozdílem, že jednou vaše zápisky přecejen mohou někoho zaujmout – minimálně vaše blízké! A když se za pár let ke svým příspěvkům vrátíte, budete se divit, kolik ve vás dokáží vyvolat emocí a kolik detailů jste z té doby vlastně zapoměli.

Já sama neměla s tímto blogem velké ambice. Jednoduše jsem prožívala na svých cestách taková dobrodružství, že jsem cítila potřebu je někde sepsat a zvěčnit. Tak vznikl můj blog, skromně a přirozeně a dnes mě z části živí.

Nechcete-li zakládat přímo blog, protože jste zkrátka web nikdy nestavěli a v podstatě vůbec nevíte, jak se to dělá, můžete opět využít Cestoletu. Váš cestovatelský účet vám zde umožňuje psát a sdílet cestopisy, které se ukládají pod váš profil a zároveň jsou dostupné vašim cestovatelským kolegům.

Závěr

Určitě během svých cest nezapomínejte dokumentovat, ukládat a zálohovat. Vaše paměť není dokonalá a za 30 let si nebude pamatovat detaily vašeho studentského románku z Erasmu, ale věřte, že pokud si své zážitky někde zaznamenáte, za 30 let je mco rádi budete po sobě číst a s nostalgií vzpomínat. Já to tak mám už jenom po 5 letech kdy koukám zpět a nemohu uvěřit, co všechno jsem to zažila. Nenechte focením, natáčením a zapisováním kazit zážitek z přítomného okamžiku, ale aspoň na jendu fotku z každé cesty si čas udělejte.

Příspěvek 4 tipy jak si uchovat vzpomínky z cest pochází z Hitchdiary

LowCost Race

Slovní spojení, které se na Hitchdiary objevuje už nějakou tu dobu. Nejdřív (fakt už celkem dávno), jsem pojem LCR rozšířila mezi své kamarády, kdy jsem co chvíli naříkala nad nedostatkem mé kreativity a času na natočení registračního videa. Video nakonec nějak vzniklo (patří za to velké díky Danovi Černochovi a paní prodavačce z Alberta) a mé kamarády pro změnu čekala solidní masáž žádostí typu „pls, hlasuj pro naše video“. Taky to přežili a někteří se se mnou dokonce stále kamarádí – což je super, protože jsem měla s kým sdílet tu radost, když jsme se do TOP 20 soutěžních týmů doopravdy dostali. Dvacítku týmů čekal selekční víkend, z kterého pak vzešla ona „slavná“ desítka, co měla tu čest jet LCR v kategorii RacePacker. A ano, i já s bráchou – tým Zadarmo.

Celý tento proces trval poměrně dlouho a přinesl nám mnoho nevídaných zážitků. Sranda na tom je, že to nejlepší mělo teprve přijít! A přišlo!

Cestovat zadarmo je možné snadné

V lowcostovém cestování nejsem žádný nováček, ale cestovat úplně zadarmo? To znělo jako výzva, kterou jsem hodlala přijmout. Představa, jak budeme hladoví prosit o tvrdej chleba všechny kolemjdoucí se však rozplynula hned první den. Každým dalším dnem pak bylo jasnější a jasnější, že domů se budeme vracet o pár kilo vypasenější – tolik gastronomických zážitků v jednom týdnu, jsem snad totiž ještě nezažila. Co se týká dopravy, tu máme díky stopu zdarma běžně. Tentokrát jsme ale i hodně buskovali (prováděli pouliční umění) a byli si tak schopni vydělat přes 250 € na autobus do Sofie. Pro informaci, částka, kterou jsme byli schopni buskingem v průměru za hodinu vydělat, je mnohem vyšší, než má současná hodinová sazba v zaměstnání. Tak až mě někdy uvidíte pískat na flétnu v ulicích Brna, tak se nedivte (humor).

A dali jsme to doopravdy zadarmo?

Ne, nedali. Ale i tak si troufám tvrdit, že cestování zadarmo snadné je. V Řecku jsme měli nemilý incident s divokými psy a tak jsme se rozhodli sáhnout do svého záložního rozpočtu a zaplatit si lístky na autobus někam na bezpečnější místo se psy na vodítku a s náhubkem. Peníze jsme pak už vydělat zpátky nestihli, protože jsme radši plnili výzvy a spěchali do cíle. Ale záleží na tom? Očividně cestování zdarma možné je, jen se vždy hodí mít nějaké penízky bokem – kdyby něco.

Cestování zadarmo vás přestane bavit

Mluvím za sebe. Nejdřív si myslíš, že cestovat úplně zadarmo je totální nonsense, bullshit, nesmysl… Pak to vyzkoušíš. Zjistíš, že je to snadné. A nejen to! Je to zábavné. Místo peněz nabízíš svou pomoc, zážitky – dostáváš se mnohem víc do kontaktu s lidmi, které na cestách potkáš. Většina lidí ale za dobrý skutek nic nechce. Jen tak vám koupí lístky na metro, zaplatí oběd v luxusní restauraci, dají vám 200 € na ruku, nechají vás řídit jejich vlastní auto. A vy si pak řeknete: Proč já?  Na svém bankovním účtu mám peněz dost (i když to je poměrně relativní pojem), ale ti lidi stejně přijdou a hodí svou minci do našeho klobouku, aby přispěli na naše cestování.

Je snad špatné v takovém případě peníze (pomoc, radu, jídlo…) přijmout? Nemyslím si. Je důležité přijímat s pokorou, ale především – posílat dobré skutky dál. Také někdy pomoct člověku, který třeba není úplně na sklonku života. Věnovat peníze bezdomovci, i když víte, že si za to koupí chlast. Je totiž důležité dávat i přijímat, abychom nastartovali ten krásný koloběh. Protože kdybychom nepřijímali, těžko bychom cítili tu bytostnou potřebu pomoct zase někomu dalšímu. A přesně z toho důvodu jsme nakonec zbytek peněz ze záložního rozpočtu věnovali mamince v metru – za to, že se na nás usmála. Ten pocit dát jen tak, byl k nezaplacení.

Čím míň plánuješ, tím lepší plán ti vymyslí život

Od filozofie dobrých skutků opět k praktickým stopovacím tipům! Odjakživa jsem na stopu řešila nocleh. Když se začalo stmívat, hledali jsme plácek, kde postavíme stan nebo alespoň vytáhneme spacáky. Hledali jsme couchsurfing nebo někdy dokonce kemp či hostel. Na LCR ale spánek neřešíš. Dokud máš energii – stopuješ, dojde energie – odpadneš a je ti jedno kde. Paradoxem je, že čím méně jsme si nocležení plánovali, k tím luxusnějšímu místu jsme nakonec přišli. Zpětně dokonce nechápu, proč jsem se tolik bála stopovat přes noc, protože i v autě se dá na střídačku prospat tak, že jeden spí a druhý baví řidiče (a někdy jsme trapně vytuhli oba). Takže jsem po LCR v cestování zase o něco svobodnější, jelikož se nemusím limitovat denní dobou – juchuu!

Potkáme se příští rok?

Strašně nerada vás teď lákám k účasti v LCR, protože o to více bude konkurence pro nás hehe. Ale vem to čert, pojďte do toho. Ať seš zkušenej cestovatel nebo člověk stopem nepolíbený, věřím, že ti to mnohé dá (minimálně ty zážitky). Já mám díky LCR mimo zmíněnou motivaci v posílání dobrých skutků a nově nabyté svobody při stopování také plno nových přátel – ať už lidí z LCR podobně šílených a cestovatelsky založených (takže plno potencionálních parťáků na cesty) nebo lidí co jsme potkali na cestách (z toho zase kouká plno různých návštěv a výletíků po Evropě). Co víc si přát? Jdeš do toho?

A většina z vás si stejně jenom pustí video, ale ono naštěstí řekne v podstatě to samé, co tento článek

Fotky z LowCost Race (které se jinam nevešly):

Příspěvek Co mi dal LowCost Race: Cestování zadarmo je snadné, ale… pochází z Hitchdiary

V článku bych se s vámi ráda podělila o 6 hightlightů našeho stopováníčka na sever Polska. Věci, co mě překvapily a hranice, které jsem poposunula. Hezky stručně, protože nikoho pořád nebaví číst (nebo jo?) slohovky o tom, jak jsou lidi hodní, jak je svět krásný a že mám zase zážitky na celý život (protože tak to přesně je).

1) Kamioňák zastavil na dálnici a za ručičku si nás dovedl do auta

Stalo se nám už mnoho věcí, ale tohle ještě ne. Stopujeme si vesele na benzínce, snažíme se působit co nejvíc cool & friendly, aby řidičům došlo, že jízda s námi stojí za to a zastavili. Svou energii samozřejmě soustředíme na auta pomalu jedoucí kolem nás na benzínce, jinam se moc neohlížíme. Najednou se odkudsi vynoří mladý chlapík dělajíc na nás rukama gesta. Nechápeme. Především kde se vzal? Po pár vteřinách zorientování se v situaci vidíme zastavený kamion na dálnici. V ten moment už si nás řidič tohoto kamionu Tomek vede (dalo by se říct) za ruku do svého vozu, mírně narušující provoz na dálnici. No co? Poláci totiž dělají na dálnici i horší věci (jezdí na kole, couvají). Je milý, veselý, viděl ceduli Gdaňsk a tak prostě musel zastavit, i když už benzinku minul. Když nastala jeho povinná pauza na spánek, nabízel nám místo na přespání v kamionu. Když jsme mu s díky oznámili, že chceme pokračovat v cestě, a odebrali se povečeřet na odpočívadlo, ani jsme nestihli vytáhnout jídlo a Tomek už na nás mává přes celé parkoviště, že nám sehnal odvoz až přímo do Gdaňska. Takže jo, je to tu zas – lidi jsou hodní!

2) Doposud nejsevernější místo

Doteď bylo nejsevernějším místem, kde jsem kdy byla stopem (a vlastně vůbec), Hamburg. Tak teď jsem ho navštívením Gdyně lehce překonala. Jen říkám, pro zajímavost.

3) Spaní pod mostem

Znáte ten český idiom, který je vyjádřením ekvivalentu totálního společenského dna? Když někomu řeknete: „Z tebe nic nebude. Ty skončíš pod mostem.“ ? Tak my skončili. A rádi. Protože pršelo a my byli v suchu a bylo nám fajn. Ne, že bychom dřív nespali na obdobně bezďáckých místech (střechy, ulice, lesy …), ale čistě pod mostem, bez stanu a pouze ve spacácích jsme v Polsku spali poprvé. Na zahřátí jsme si koupili flašku vína, na základě čehož jsme celé naše nocování začali nazývat true bezdomovec style.

4) Ťuk, ťuk! Můžeme u vás přespat?

Tuším kdysi kdesi v Holandsku jsme s bráchou konverzovali na téma překonávání hranic komfortní zóny při cestování. Tehdy brácha říkal, že by byl fakt gól na někoho zazvonit a prostě se zeptat, jestli u něj můžeme přespat. Tehdy jsme se na to fakt dívali jako na něco nereálného. Dnes? Asi už jsem toho udělala příliš, že mi tento prostý čin nepřijde až tak velmi těžko proveditelný. Prostě buď řeknou ano nebo ne. Pravděpodobnost, že vás svlečou, svážou a zamknou do svého sado-maso sklepa (nebo cokoliv, co je důvodem, proč by se člověk bál to udělat) je fakt mnohem menší, než že třeba budete spát v teple, suchu a možná i s večeří. No a my tentokrát štěstí neměli. Dozvonili jsme se akorát na paní z Ukrajiny, co v daném domku dělala uklizečku a na pozvání nás dovnitř pravomoc neměla – ale aspoň nám dočepovala pitnou vodu! Pointa je, že to není nic těžkého a budem to praktikovat častěji (je to takový offline couchsurfing).

5) Poláci milují Čechy

Největší překvapení! Když se v Česku zmíní Polsko, uslyšíte asi plno narážek na kvalitu výrobků všeho druhu. S žádnou jinou reakcí jsem se ze strany Čecha na Poláka nesetkala. Když jsme v Polsku zmínili, že jsme z Česka? No jéje, to bylo radosti! Nemluvím o jedné situaci, ale skoro o každé, kdy jsme se s někým z Polska seznámili. V hostelu, kde jsme se usídlili na jednu noc, jsme dokonce dostali spešl nejlepší sdílený pokoj pro 6 lidí a paní se postarala o to, aby do něj nikdo další kromě nás ubytován nebyl. Mladá řidička, co nás vezla po Sopotu se nechala slyšet, že se česky sama učila. Jen tak. Protože se jí čeština líbí a Česko má ráda. A tak dál a tak dál…

Zážitků bylo každopádně mnoho a těžko je všechny napasovat do krátkého článku. K jisté kompenzaci proto slouží video, které alespoň nastíní, jak nám bylo fajn, jak je svět krásný a jak jsou lidi hodni.

Vybrané fotky z polského tripu:

TIP: Ať už stopujete nebo jedete na dovolenou, nezapomeňte si sjednat cestovní pojištění.

Příspěvek TOP 5 momentů polského tripu pochází z Hitchdiary

Ale jak už to tak bývá, nic není úplně zadarmo. Tam, kde se neplatí penězi, musíme vrátit jinou protihodnotu. Na stopu vyměňujeme své zážitky, bavíme lidi a pomáháme jim s čím je třeba. Na projektech Erasmus+ Youth Exchange věnujeme svůj čas a svou aktivní účast na projektu. A to je vše! Ano, vážně je to takhle jednoduché! Proto je nehorázná škoda, že o této možnosti ví tak málo lidí.

A protože jsem již z úst mnoha lidí slyšela, že by strašně rádi cestovali zadarmo/za levno, ale že na taková dobrodrůža v podobě stopování a spaní na pankáče kdekoliv prostě nemají – voilà, zde je řešení!

Zajímá-li tě pouze praktické info (jako kde aktuálně vypsané projekty najít a co je potřeba k účasti) a mé zkušenosti a zážitky z projektu nikoliv, pak proskroluj dolů na Chci se zúčastnit projektu Erasmus+.

MŮJ PRVNÍ PROJEKT ERASMUS+

TURECKO, MARMARIS

Projekt S.H.O.W. byl pro mě v mnoha ohledech zlomový. Znamenal pro mě hned několik poprvé včetně prvního letu letadlem, prvního cestování mimo Evropu nebo obecně prvního ubytování v hotelu s all inclusive a takovou tou parádou (protože na to mě moc neužije). Naštěstí v rámci projektu pobyt na hotelu neprobíhá v klasickém dovolenkovém stylu, kdy se 5 hodin denně valíte u moře a 3 hodiny u bazénu (i když na to jsme měli taky dost času). Naopak vás čeká nabitý program a především poznání mnoha lidí různých národností a to je na tom přeci to nejkrásnější.

Tip: 18 tipů jak se sbalit do příručního zavazadla?

33 LIDÍ, 5 NÁRODNOSTÍ, 1 CÍL – UDĚLAT SHOW

Sešla se nás velká parta mladých lidí z České republiky, Makedonie, Turecka, Španělska a Rumunska, za účelem vytvořit finální taneční show pro hosty hotelu a lidi z okolí. Akce byla již předem naplánovaná na předposlední den našeho pobytu. Přijeli jsme a začínali pěkně od začátku s tím, že nemáme nic. Podotýkám, že málokdo z nás byl doopravdy tanečník profesionál! Přesto jsme nakonec vytvořili 40ti minutové představení, které opravdu stálo za to! (Nebo alespoň pro nás mělo hodnotu!)

Náš každodenní program byl klasicky plně nabitý a pestrý. Ze začátku to střídala jedna poznávací hra za druhou, teambuildingové akce a zkrátka takové ty stmelovací aktivity. Řeknu vám, zapamatovat si 33 nových cizích jmen, která mám problém správně vyslovit a k nim si zafixovat i danou národnost je celkem fuška, ale zmákla jsem to asi třetí den! Hlavní složkou programu pak bylo samozřejmě nacvičování a vymýšlení choreografií a jiné pohybové/kontaktní aktivity. Člověk se u nich na tom sluníčku i docela zapotil a opálil!

VÁLKA V JEEPECH A SKOK Z VODOPÁDU

A mohli jsme jenom tančit, nacivčovat a neformálně se vzdělávat, ale naši úžasní organizátoři nám to spestřili a to hned několikrát. V našem programu se tak objevila i aktivita jako Jeep Safari, kdy jsme se celý den projížděli v jeepech bez střechy po okolí Marmarisu a tančili s vítrem ve vlasech. Jednu část cesty mezi nás byly rozdány vodní pistole a tak započala nelítostná válka mezi všemi našimi vozy předjíždějících se v prašných silnicích marmarské divočiny. Auta nás dovezla také na Jesus Beach, kde se dá doopravdy chodit po vodě (my tam tančili) a na vodopády, kde jsme měli možnost si do ledového jezírka z vodopádu skočit (což jsem samozřejmě udělala).

JE LIBO PÁRTY NEBO MEDITACI?

Jednu noc jsme zase hromadně jeli do místního klubu vlastním autobusem, kde už párty samozřejmě započala. Doslova jsme protančili boty (den poté jsem je vyhazovala) a zase společně ve 3 ráno jeli na hotel. Jako protipól k propařené noci bych zase vypíchla další z večerních aktivit – taneční (šamanskou) meditaci na střeše hotelu pod vedením našeho hlavního guru Andreje. Neskutečný zážitek, který mě přivedl na spoustu nových nebo spíš zapomenutých myšelnek.

První noc pobytu jsme měli intercultural night, kdy jsme si všechny národy vzájemně představovali naše národní tance, písně, jídla a ke konci pak hlavně alkoholy. Na programu se objevil i karaoke večer, večer kdy jsme šli společně do shisha baru, Marmaris City Game a pak taky spoustu potřebného volného času pro páchání jiných nezapomenutených věcí.

Celkově jsem si čas strávený v Turecku neskutečně užila (jak by tak ne že?). Chvílema jsem se cítila jako v takovém tom typickém americkém filmu o nějaké začínající taneční crew, která tančí všude kde se dá, kdykoliv někde zaslechnou hudbu – tak to jsme byli my!

Tanec s výhledem na MarmarisTanec v shisha baruTrénink na SHOW

CO MI PROJEKT DAL?

LEPŠÍ SCHOPNOST KOMUNIKOVAT V ANGLIČTINĚ

No ne že bych na tom byla s angličtinou špatně, ale poprvé jsem např. musela v angličtině organizovat skupinku lidí a vysvětlovat kroky choreografie. A ono co si budeme povídat, jakákoliv příležitost intenzivní komunikace v angličtině přijde vhod.

TIP: Zajímá vás, jak jsem se naučila anglicky já? Přečtěte si článek – Jak se naučit anglicky.

OBSTOJNÉ POVĚDOMÍ O SOUČASNÉ SITUACI MAKEDONIE

Sešla se nás skvělá parta lidí, ale asi úplně nejvíce mi k srdci přirostli makedonští účastníci. Vedla jsem s nimi mnohokrát diskuze na témata proč nemůžou do EU, jaký mají vztah s Řeckem a proč je Řecko neuznává jako stát. Probírali jsme současnou situaci s albánskými přistěhovalci, ale také nedávnou historii rozpadu Jugoslávie. Osobně se o politiku a historii aktivně nezajímám, ale slyšet tyto informace z úst svých kamarádů, někoho kdo danou situaci opravdu prožívá, je úplně jiná pohádka (rozhodně jiná než z médií a učebnic).

POHLED NA ISLÁM OČIMA TURECKÉHO (NE)MUSLIMA

Jako holka z naší české ateistické krajiny jsem měla tendenci zajímat se o fungování náboženství v zemích ostatních! Hlavně v té turecké, kde jak je známo, oficiálně převládá islám. A co si budeme povídat, povědomí o islámu (a řekla bych i o Turecku) je u většiny našich českých jedinců žádné nebo poměrně zkreslené. Mezi vzorkem vybraných účastníků jsem měla tu čest mluvit s tureckými muslimy i nemuslimy, kteří se víry vzdali přesto, že rodiče věřící jsou. V těchto konverzacích jsme klasicky dospěli ke stejnému závěru – lidi jsou lidi, bez ohledu na rasu, náboženství či místo narození. Všichni jsme svým způsobem stejní (řešíme lásku, seberealizaci, peníze…) a zároveň je každý z nás jedinečný. Nic nového pod sluncem, ale alespoň už vím, kdy si muslimové dávají dárky, když ne na Vánoce.

NOVÉ TANEČNÍ POHYBY

Teda já jako oficiálně „tančím“ na kruhu a na tyči, ale to je spíš posilka, než nějaký ladný tanec. Po pobytu v Marmaris mám chuť tančit pomalu i na znělku od zpráv.

PŘÁTELE A MÍSTA K NAVŠTÍVENÍ 

Říkat, že mám z nějaké cesty přátele, už je trochu klišé, jasně! Jen připomínám, jak se stopařům takoví přátele rozesetí všude možně po Evropě/po světě hodí! Návštěvy, ubytování a veselá znovusetkání po letech na cestách – woohoo! Už teď se těším, až si zase zastopuju do Makedonie (a tentokrát tama jen tak neprosvištím po dálnici!).

CHUŤ ÚČASTNIT SE DALŠÍCH PROJEKTŮ

Rozhodně to není moje poslední aktivita s Erasmus+! Myslím, že mě projekty mají ještě dost co naučit, tak uvidíme, co to bude příště!Lachtani v bazénuSelfie

CHCI SE ZÚČASTNIT PROJEKTU ERASMUS+

MUSÍM BÝT STUDENT?

Největší mýtus o podmínkách k účasti na projektu! Nemusíš být student! Jedná se o výměnu mládeže, nikoliv studentů. Musíš tedy spadat do dané věkové kategorie, ale jestli studuješ, pracuješ nebo čapíš na pracáku, to nikoho nezajímá! Věkové rozmezí pro účast na projektu S.H.O.W. bylo 18 – 30 let. Jsou ovšem i projekty, kde můžou i mladší jedinci. A naopak pokud tvůj věk přesahuje třicítku, můžeš jet stále jako leader anebo se zúčastnit jiných projektů pod záštitou Erasmus+. Všechny tyto informace pak najdeš u konkrétních vypsaných projektů.

MUSÍM UMĚT ANGLICKY?

Základy se ti budou hodit. Pokud je však tvou achylovou patou konverzační rovina angličtiny, tím spíš bys měl/a účast na projektu zvažovat. Nikdo nehledí na chyby které děláš, protože nikdo není rodilý mluvčí (a upřímně, výslovnost většiny zúčatnených včetně té mé, byla někdy až žalostná – ale nikomu to nevadí!). Shrnuto podtržno, dokonalý britský přízvuk si tu nevypiluješ. Naopak, pokud máš strach, že je úroveň tvé ájiny nedostačující, zahoď obavy a vyplňuj přihlášku.

KDE SE PŘIHLÁSÍM?

A konečně to nejdůležitější! Kde najdu aktuálně vypsané projekty Erasmus+? Nejideálnější (z mého pohledu) je sledovat FB skupinu:

Mimoto můžeš také sledovat stránky a facebooky různých neziskových organizací, které jednotlivé projekty vypisují. Já tentokrát jela s Brno for you a jelikož to byl můj první a jediný výjezd, nemůžu zatím z vlastní zkušenosti doporučit žádnou jinou. Ráda vás však odkážu na článek Poznejte mladé lidi z Evropy a cestujte – Erasmus+ youth exchanges od Olgy z blogu Potkáme se ve vlaku, kde najdete slušný výčet organizcí jak z Česka tak Slovenska. Ve výše zmíněné FB skupině se však zveřejňují aktuální nabídky napříč všemi neziskovkami, takže určitě neprohloupíte, když zústanete jen u toho.

UŽ VYPLŇUJEŠ PŘIHLÁŠKU?

Tak co? Myslíš, že je šance, že se potkáme na některém z dalších projektů? Stačí si na FB vybrat projekt, který tě zaujme svým tématem, přečíst přiložený infopack (tam se dozvíš konkrétní věkové limity pro účast, harmonogram činností a zkrátka veškeré info, které by tě mohlo zajímat) a rozkliknout a vyplnit přiložený online formulář a ka přihlášku. Pak už jen čekáš, až se ti ozve někdo z organizátorů a radostným hlasem ti do telefonu sdělí: „Jedeš s náma!“Pan umělec a jeho díloKdyž open bar zavíráBanánovníkJeep SafariMoje chvíle slávyMořeee

Příspěvek Jak funguje Erasmus+ aneb. moje zkušenost pochází z Hitchdiary

Ani ve snu by mě nenapadlo ukončit trip

Najednou mi nebylo vůbec dobře, měla jsem hrozné bolesti, jaké jsem ještě v životě neměla a tak jsem netušila, co se se mnou děje. Když se už situace zdála neúnosná, musela jsem to říct bráchovi (před kterým jsem se dlouho držela, protože jsem mu nechtěla kazit požitek z cesty). Ani ve snu by mě ale nenapadlo kvůli tomu ukončit trip!

V bolestech jsem usnula a ráno obvolávala nemocnice v Berlíně. Byl docela problém se dovolat někomu, kdo umí anglicky, a když už ano, tak nepřijímali nové pacienty. Po telefonu mi doporučili, ať navštívím nemocnici poblíž Siemensdammu a tak už jsem nikam nevolala a rovnou se tam vydala. Brácha mi samozřejmě dělal doprovod.

Není nic co bychom pro vás mohli udělat

V nemocnici jsme strávili 10 hodin! A ne v jedné! Lítali jsme po Berlíně sem a tam z jedné nemocnice do druhé a nikde mi nic kloudného neřekli. K večeru v poměrné beznaději, vyšlo z úst jediné přívětivé doktorky, co jsem za ten den potkala „I am really sorry, there’s nothing we can do.“

Pecka no. Dala mi prášky na bolest a s lítostivým pohledem se se mnou rozloučila. Já jsem chvíli ještě bojovala za to, že pojedeme a já se po cestě budu dopovat práškama na bolest, ale s tím brácha v žádném případě nesouhlasil – naštěstí.

A tak naše dlouho plánovaná cesta skončila. Moment, kdy mi došlo, že se vše opravdu ruší, bych vyhlásila nejhorším a nejvíce zničujícím momentem roku (vždycky to nějaký být musí ). Celý rok se na něco těšíte, získáte výhody v podobě sportovní kamery od sponzorů, všem okolo vykládáte, jak strávíte celé léto ve Skandinávii a najednou nic! Zpátky do Česka a lítání po doktorech nanovo.

Na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré a nic není tak horké, jak se podává. A protože s bráchou nejsme žádný padavky, začali jsme si získaných výhod užívat ihned po cestě na byt. Nemuseli jsme šetřit! A tak jsme si na večeři zašli hezky do restaurace a domů jsme si ještě dotáhli mou milovanou Ben & Jerry’s zmrzlinu. Ano, je to trochu hořkosladká náhrada, ale z nevydařené cesty nemám koneckonců jen žvanec a zmrzlinu, ale především ponaučení a zkušenost.

Protože mnohokrát v životě se vám stane, že něco nevyjde! Můžete plánovat, jak dlouho chcete, můžete si jít za svým bezpodmínečně a tvrdě, ale ne všechny věci se dají naplánovat. První neúspěch nás nesmí posadit na prdel. Z každé situace musíme vytěžit, co se dá a hlavně se z toho všeho nepos*at! (Omlouvám se za vyšší frekvenci výskytu vulgarismů v tomto článku.)

Cesta do Česka byla nakonec poměrně příjemná (žlutými autobusy), protože alespoň prášky na bolest zapůsobily. Ano, proto se už po cestě domů ve videu usmívám jak sluníčko.

Co mi vlastně bylo?

Na závěr bych se ještě vyjádřila k nejčastější otázce, která mi byla přes léto pokládána – co mi vlastně je? Tak teď už naštěstí nic (ťuk ťuk na dřevo) a předtím? To bych vlastně taky ráda věděla. Před odjezdem jsem dobírala jedny antibiotika, čímž se logicky oslabila komplexní imunita organismu a jakási infekce toho využila. Řešilo se to klasicky dalšíma antibiotikama, celkem se to táhlo, ale už je všechno fajn a sluncem zalitý. Rada nad zlato – pokud to jde, vyhýbejte se antibiotikům!

A jak už bylo řečeno – nenechte, ať vás jen tak něco (kor taková blbost) posadí na prdel a užívejte si všeho na plno (i když to nebude zrovna podle plánu).

Video:

Příspěvek Poslední den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Vyjížděli jsme jako vždycky z Brna! Balení na cestu však bylo o něco drastičtější než obvykle – dnem našeho odjezdu mi končila i smlouva na bytě a tak jsem mimo balení věcí do krosny, musela dohlídnout i na to, zda mám z bytu vystěhováno vše podstatné. Ráno jsme s bráchou nasadili krosny, já odevzdala klíčky a jelo se – na chvíli se ze mě stal reálně bezdomovec!

Na začátek léta byla poměrně zima a tak jsem si libovala, že jsem si pořídila teplou mikinu reprezentující naši univerzitu. Kombinací různých spojů šalin a autobusů jsme se dostali na místo, kde jsme přesně před rokem stopli naše historicky první auto. Před rokem jsme si však nechali dovést naše zadky až na benzinku. Tehdy bylo naše stopování ještě „wow“, že nás naši hodní rodičové hodili až na místo.

Teď se naše stopování nese v heslu „už zase stopujou?“ a tak nás už žádný rodič nikam nevozí – však si někoho stopněte, ne? Na benzinku jsme se tedy vyškrábali docela zákeřnou cestou (jak můžete vidět ve videu).

Po zdolání cesty plné strasti nám naše radostné úsměvy opět opadly. Na benzince byl spatřen stopař kolega. Nechal se slyšet, že už se tu snaží přes 2 hodiny a nic. Jel odkudsi ze zahraničí, kde ho solidně okradli a tak se musel dostat domů alternativní cestou. Samé nemilé informace! Hlavně teda ta, že tam vůbec stojí a nemůžeme tak naplno stopovat my.

Opletačky s policií nechceme!

Vydali jsme se klasicky k pumpě a optávali se kolemjedoucích. Po chvíli na nás zvolal chlapík s ruským přízvukem – kam chceme jet? Vzhledem k tomu, že u jeho dodávky stál hlouček lidí spolu s policií, nás cesta s tímto člověkem přímo nelákala. Když nám tedy přislíbil cestu do Prahy, nechápavě jsem se na něj podívala, že to asi chvilku potrvá, než vůbec bude moct odjet. Chlapík mávl rukou, že klídek, že do 20ti minut vyjede. Načež policajt odvětil, že to asi těžko.

Obrátila jsem se tedy na pána policajta, jestli mi může prozradit, co se tu děje. Taková informace pro nás jako potencionální pasažéry mohla být rozhodující. Ačkoliv se pán v uniformě nejdřív tvářil strašně tajemně, nakonec nám bokem sdělil, že má slečna spolujezdkyně nějaké problémy s vízem a že se reálně ani odjezdu nemusí dočkat. Tím líp – fakt se nám nepřišli moc důvěryhodní.

Zeptat se dvakrát neuškodí

A tak jsme se ptali a ptali, až jsme se přeptali a bylo nám jednou rodinkou vycházející z prodejny řečeno, že už jsme je oslovili, když vcházeli dovnitř, a že mají plné auto. Ups. Na videu to vypadá jako easy job, co? Dojdeme na benzinku a šup, už jedem v autě. No, nebylo to tak lehké.

Nakonec se však dvakrát oslovená rodinka vrátila, že přeorganizovali obsah auta, a že jestli chceme, tak nás tam nacpou! Wow! Lidi jsou hodní, já to říkám pořád.

A tak jsme s rodinkou pocházející ze Slovenska vážili cestu až do Drážďan. O zadní sedadla jsme se dělili spolu s Maxem, jediným synem, který byl s rodiči ještě ochotný jezdit na dovolenou. Těm zbylým dvěma moc děkujeme, za volná místa v autě.

Rodinka to byla cestovatelsky založená – dost si libovali hlavně v severských zemích a tak mimo naši Skandinávii už zmákli například i Kanadu. Byla to velmi příjemná cesta a tak nám bylo skoro i líto, že jsme se v Drážďanech museli rozloučit.

Drážďanami projíždím do Berlína poměrně často, takže z okýnka autobusu znám město výborně! Nikdy jsem tu ale nevystoupila a tak byla třeba místo trochu poznat. V našem stylu. Zakempili jsme v parku a vytáhli naše zásoby jídla k obědu. Nebyla potřeba spěchat. Vždyť minulý rok touto dobou (když jsme se snažili dostat do Berlína) jsme trčeli teprve v Praze.

S potřebou pár drobných do automatu na veřejné záchody (měli jsme pouze bankovky), jsme obcházeli lidi na nádraží. Ačkoliv byli všichni velmi ochotní, většinou jsme narazili na lidi jiné národnosti s jinou měnou v peněžence – např. Švýcarskou. Nakonec jsme si rozměnili v obchodě.

Když jsme usoudili, že je čas započít snahy o posun na sever, došlo nám, že kolem není moc vhodných míst pro stopování. Byli jsme v centru. Procházeli jsme tedy pěšky Drážďany a doufali, že se vhodné místo objeví. A jak jsme tak šli – nějakých pár kilometrů, začalo pršet. Začalo pršet dost! A jelikož nás to chytlo uprostřed mostu Augustus, neměli jsme se ani moc kam schovat. A tak jsme šli, zpívali si a já jsem naši kamerku schovala do vodotěsného obalu.

Ačkoliv nevypadalo, že přestane pršet ani za milion let, nakonec se vyčasilo. A když jsme došli k jedné z autobusových zastávek na severu Drážďan, dokonce nám lehce svítilo sluníčko.

Stopli jsme si dodávku s řidičem Georgem, který mířil přímo do Berlína. Pocházel z Linze a byl to profi tanečník tanga a zároveň šéf editor časopisu o 3D tisku. Tango byla evidentně největší vášeň, protože nám o něm vyprávěl nejvíce. Právě kvůli tangu cestuje po světě. Na palubě své dodávky má postel a tak mu nic nebrání kdykoliv vyrazit kam jen jeho dodávka dojede – jako třeba dnes Berlín.

Probuzení uprostřed tržiště

S tímto stylem cestování si také užil dost zábavy. Vyprávěl nám, jak si jednou vyjel do Německa a jako vždy si vyhlídl volný plácek na zaparkování auta. Uložil se ve své dodávkové posteli a zabral. Ráno, když se probudil, byl kolem ruch a hluk. Co se to sakra děje? Vykoukl ven, a co nevidí – parkuje uprostřed rušného tržiště! Trhy však byly v plném proudu a auto obskládané různými stánky – neměl tedy jak odjet pryč. Nu což! Strávil den v přítomnosti prodavačů, dal si s nimi kafe a sem tam jim i vypomohl. Nakonec to byl skvělý den a nový zážitek k tomu! Už ale ví, že na prázdných německých parkovištích v sobotu večer parkovat nebude.

George nás dovezl přímo k zastávce S-Bahnu. Dali jsme si siestu v parku Treptower a zamířili za Zdenou, naším oblíbeným berlínským hostitelem.

Příspěvek První den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Poté co jsme v rámci Eurotripu s bráchou objevili tu nezměrnou svobodu a volnost při cestování stopem, rozhodli jsme se, že chceme objevovat dál. A chtěli jsme na sever! Co nejdřív. Potřebovali jsme jen čas (hodně času). Pro studentíky, jako jsme my dva, to však znamenalo nejdříve za rok – o prázdninách. Takže nám během školního období nezbývalo nic jiného, než se těšit a plánovat. Ha!

A plánovalo se jedna radost! Měli jsme kupu nápadů, kam všude se podívat. Úplně nejvíc jsme chtěli vidět Trolltungu. A chtěli jsme hodně fotit, točit a zaznamenávat – zkrátka sdílet se světem, jak úžasné je si vyrazit jen s pár eurama v kapse a s průměrným studentským obnosem na účtu. A tento nápad se zalíbil i jiným a tak nám byla eshopem kamerov.cz poskytnuta kamerka Niceboy! Hustý no ne?

Technické problémy před cestou

Rok odsýpal klasicky pomalu, ale když už se naše cesta blížila, začalo se příliš věcí komplikovat. Takže hlavně: technické problémy. Celou dobu jsem si tak v duchu vesele myslila, jak neskutečně blbý by bylo, kdyby se mi nějakým způsobem rozbil mobil. Chápej. To je foťák na dokumentování všeho úžasnýho, internet na hledání střechy nad hlavou, zjišťování informací, psaní domů rodičům! Nebo offline mapy, které mě milionkrát vytáhly ze štychu. Asi jak to čtete, už chápete, co se stalo. A to dokonce tak, že týden před odjezdem. Mému miláčkovi (ano, tak jsem opravdu říkala svému mobilu) křapl a vytekl displej – byl nepoužitelný.

Ona to samozřejmě není žádná životní tragédie. Udělalo mi to docela čáru přes rozpočet, ale objevila a objednala jsem si docela šikovnýho smarphona s příjemným poměrem ceny a výkonnosti (miláček mu už ale neříkám).

Niceboy VEGA 4K podporuje maximálně 32GB karty

Co dál? Cesta se blíží a já testuji tu skvělou kamerku, kterou mi kamerov.cz právě zaslali. A při tom testování přijdu na další nemilou věc. Videa se neukládají správně! Nebudu zabíhat do hlubších technických detailů. Ve výsledku šlo o to, že kamera podporuje maximálně 32GB paměťové karty, což vás po koupi dvou nových 64GB karet pouze a jen pro účel cesty příliš nepotěší. A pokud si myslíte, že vám vrátí peníze, protože jste debil a nezjistili jste si, jaké karty kamera podporuje, tak nevrátí – i když je hodně ukecáváte.

Dobrý. Takže jsme si pořídili další dvě 32GB karty. Peníze jsme začali rozhazovat, aniž by náš trip vůbec začal a náš cestovní účet začal plakat. Ať žije low-costové cestování!

Na druhou stranu, je třeba to brát s nadhledem a tak jsme i učinili. Vtipné je, jak je člověk hned v p*deli, když ho zradí technika. Samozřejmě jsme mohli vyjet i bez mobilu i bez kamery a věřte, že kdybychom měli ještě o trošičku nižší částku na účtu, tak to uděláme. Nakonec jsme ale situaci naštěstí vyřešili a tak se mohlo vyjet se vší parádou!

Příspěvek Stopem do berlínské nemocnice – intro pochází z Hitchdiary

Poučeni z předchozího dne jsme opustili prokleté místo a přes centrum projeli Zagreb na druhou stranu. Na nádraží nás k dálnici navigoval řidič autobusu, který se s námi dal do řeči. Podle přízvuku poznal, že jsme Češi a následně se nám svěřil, že kdysi jezdíval do Česka za jednou slečnou – proto i náš rodný jazyk vcelku ovládal. Byl to sympaťák!

Ke stopovacímu místu jsme se dostávali jak hrdinové z akčního filmu. Byla potřeba brodit se potoky, bahnem, vysokou trávou, přelézat ploty a přebíhat dálnici. Navíc Hitchwiki pravila, že si máme dávat pozor, protože se jedná o stopování přímo na dálnici (mýtnou bránu) a často zde stopaře pokutuje policie. To nám prošlo zcela nečekaně naprosto hladce a povedlo se nám stopnout kamion v prvních pár minutách.

Stopli jsme ho cedulí WIEN. Do kamionu jsem naskakovala první já a logicky jsem si hned ověřila, zda jede opravdu do Vídně. Pan řidič – veselý Turek, jen přikyvoval a smál se od ucha k uchu, nic tedy nebránilo propuknutí obrovské radosti, že už se dneska opravdu dostaneme dom. Z Vídně jsme totiž měli v plánu využít žlutých spojů Regio Jetu (tehdy ještě Student Agency) přímo do Brna.

Cesta byla příjemná. Jen na chorvatských hranicích došlo ke komplikacím. Jak je obecně známo, v nákladním vozidle nesmí jezdit více než 2 osoby. Náš turecký řidič nás přesvědčivě uklidňoval, že je všechno v pohodě a nemáme nic řešit nebo se schovávat. Celníci stejného názoru nebyli.

Jak mě málem propašovali přes hranice

Nerozuměla jsem jazyku, jakým řidič s celníky diskutoval. Celníci našemu Turkovi něco kladli na srdce s vážným a lehce pobouřeným výrazem. On je zas s veselou tváří uklidňoval, jak kdyby říkal, co blbnou, všechno je v pohodě a život je krásný – ať nás pustí dál!

Nechápu, jak se mu to povedlo, ale celníci nakonec mávli rukou a jelo se dál. Na cestu skrz celnici na straně Slovinska jsem se už radši schovala. Evidentně už se tam však o naší trojičce vědělo, tak jsem byla objevena. Ačkoliv jsem se cítila jak největší blbec a měla strach, že z toho kouká problém, jen mi zkontrolovali občanku a mohlo se pokračovat dovnitř Schengenského prostoru.

Ke Grazu jsme se blížili ve stavu na hranici mezi spánkem a bdělostí. Fyzicky jsme v kamionu seděli s očima na stopkách, duševně jsme se nacházeli v říší snů a možná ještě dál. Evidentně! Protože jsme si tak nějak zapomněli všimnout, že pán kamioňák se svou vší veselostí minul hlavní odbočku na Vídeň. A když potom minul i poslední možnou cestu, která by k Vídni ještě mohla relativně směřovat, Bogey zpozorněl a s trochu polekaným výrazem na tento fakt upozornil.

Neplánovaný výlet do Alp

Turek nechápal. Vy jste chtěli do Vídně? Vy nejedete do Německa? Došlo k menšímu nedorozumění. A jelikož si velký kamion nemůže zastavit na dálnici jen tak, kde se mu zachce, museli jsme z fleku vymyslet následující strategii.

Na svých offline mapách jsem zpozorovala blízkost vlakového nádraží. Dokonce se v těch místech nacházel i výjezd z dálnice a tak jsme našeho tureckého šoféra poprosili o improvizovanou zastávku tam. Ani to pro něj nebylo lehké. Zastavovat tak velký vůz u malého, skoro zanedbatelného výjezdu, bez vytáčení, bylo řidičské mistrovské dílo! Zvládl to však bravurně a ještě se nám omlouval za předchozí nepochopení.

Z ničeho nic jsme byli nedaleko horské vesničky zvané Sankt Michael in Obersteiermark uprostřed nádherné přírody. Byli jsme v Alpách! V tomto případě a v tento okamžik mi naše malá zajížďka vůbec nevadila. Kráčeli jsme si cestou mezi horami a dřevěnými chatkami a střádali plány, jak se z této pohádkové krajiny zase dostat na trasu Graz – Vídeň.

Nakonec jsme vesničku opustili s využitím ne příliš frekventované vlakové dopravy. Ocitli jsme se v rakouském městě Bruck an der Mur. Nějaká snaha o stopování odsud do Vídně z naší strany proběhla. Ze strany řidičů zas proběhla o něco úspěšnější absolutní ignorace. Při nalezení pár čárek wi-fi, jsme se pokusili si jízdu domluvit přes službu zvanou Blah Blah Car. Domluva naneštěstí pokulhávala a tak jsme pohodlně svěřili svůj cestovatelský osud ÖBB (rakouské vlakové společnosti). Už jsme se zkrátka vážně těšili dom.

Bogeyho fail – výrobní vada

Čekali jsme na vlak a Bogey si již poněkolikáté (během dne) stěžoval na jeho nepohodlnou botu – podle něj tuto nepohodlnost způsobovala výrobní vada (prý nějaký kus plastu zatavený do podrážky při výrobě). Protože bylo mnoho času do příjezdu našeho spoje, rozhodla jsem se jeho výrobní vadě věnovat pozornost a hendikepovanou crocsu vzala do rukou za účelem prozkoumání. Otočím ji podrážkou vzhůru, a co nevidím – z podrážky trčí klacek (odpusťte mi to přirovnání) velký jak kráva!

Smích, smích a ještě dlouho smích než jsem byla schopna říci: „Kámo! Tebe celej den tlačí bota a nenapadne tě botu otočit a podívat se na podrážku?“ Ukazuji Bogeymu botu a směju se dál a směje se i Bogey a z této příhody se stává nejvtipnější z takzvaných Bogeyho failů.

Čistota rakouských nádraží

Díky pohodlnějšímu rozhodnutí pro jízdu vlakem (nejsem na to hrdá!) jsme získali ještě nějaký čas navíc na potloukání se Vídní. Zároveň mi to dalo možnost všimnout si stavu rakouských nádraží. Ať už se jednalo o malou vlakovou stanici v Sankt Michael in Obersteiermark, nádraží v Bruck an der Mur a nebo obrovské hlavní nádraží ve Vídni – všude bylo čisto a všude bylo bezpečno. Nádraží byla moderní, neustále střežená a hlídači vás nenechali ani položit si nohy na protější sedátko v čekárně.

Ani s příchodem nočních hodin se vídeňské nádraží neproměnilo ve sdružovací místo bezdomovců a jiných individuí, jak to známe z českých končin. Bylo to místo, kde se dal příjemně strávit čas, než nastala doba příjezdu našeho Žlutého autobusu. A když už se v mém příběhu objeví Žlutý autobus, tak už to vážně znamená konec dobrodružství a nadmíru pohodlnou cestu domů.

Náš výlet za mořem byl tedy u konce. Končit naše cestovatelské počiny se nám však nechtělo. Zázrakem jsme si Bogeym po třech týdnech vzájemné společnosti nelezli na nervy a tak jsme si ještě v autobuse plánovali výlet další.

Závěrečné bilance

V porovnání s mým prvním stopovacím tripem (Eurotrip s bráchou) se Výlet za mořem značně lišil. S Bogeym jsme jezdili spíše kratší vzdálenosti a trávili více času na místech, která jsme navštívili. To se pak podepsalo i na počtu stopnutých aut a samozřejmě počtu ujetých kilometrů.

Zásadním rozdílem však bylo množství peněz, které jsme během cesty utratili. Přesto, že jsme na obou tripech využívali všemožných nízkonákladových způsobů dopravy a ubytování, během Výletu za mořem jsme si to kompenzovali jinde – tedy dobrým jídlem, dobrým (mnohokrát alkoholickým) pitím a konečnou čáru přes rozpočet nám udělalo drahé ubytování v Chorvatsku, které své ceně vůbec neodpovídalo, ale vnutilo se nám jako jediná možnost.

Proč stopujeme?

Ve výsledku by náš rozpočet pokryl nějakou tu levnější dovolenou v Chorvatsku či Itálii. Já bych však tyto tři týdny plné nezapomenutelných zážitků a nečekaných událostí za žádnou nudnou pobytovou dovolenou nevyměnila. Stopování totiž není vždy jen o penězích. Pamatujte, že pokud stopujete, nemusí to nutně znamenat, že na cestování nemáte peníze. Většinou je ten hlavní důvod pro stopování to, že nás to prostě baví!

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství končí! pochází z Hitchdiary

Probudili jsme se v kempu Preluk, stále v tom samém kempu, kde jsme se první noc ubytovali – na couchsurfingu se nám tentokrát nikdo neozval. Napadlo nás využít té české komunity kolem, a zeptat se na možnost spolujízdy právě jich. Ta myšlenka, že bychom se přímo z kempu dostali na jeden zátah až do Česka, nás neuvěřitelně lákala a byli jsme přesvědčeni, že to musí vyjít.

Nevyšlo. České rodinky s dětmi i bez nich měli auta nabalená k prasknutí a evidentně byli rádi, když se do auta vlezli oni sami. A tak jsme tedy posbírali svých pět švestek a autobusem zamířili na okraj Rijeky. Dost jsme se nachodili podél cest se zvednutým palcem i cedulí. Nakonec jsme skončili u nějaké benzinové pumpy, která nebyla zrovna z nejfrekventovanějších. Všechno zas začalo vypadat zoufale a bezvýchodně. I to počasí se na nás opět začalo mračit. Dlouhou dobu jsme se tam marně pokoušeli na střídačku oslovovat a stopovat u cesty.

Říkala jsem si, že něco musí být špatně. To dneska vypadáme tak blbě? Však jsme výjimečně dokonce čistí. Nebo je něco s cedulí? Přečtou ji řidiči z dálky? No šla jsem to odhodlaně zkontrolovat a to tak, že jsem si od našeho stopovacího spotu popošla hodně daleko. A jak se tak na Bogeyho z dálky koukám, jak drží tu ceduli s nepřehlédnutelným nápisem ZAG, vidím, jak mu zastavuje kamion. F**k!

A tak běžím jako o život, ať nám naše jediné světýlko naděje na cestu odsud neodjede. Běžím, přeskakuju živý plot vysázený podél benzinky (parkour!) a dost nemotorně se dostávám i s polootevřeným batohem za Bogeym do kabiny kamionu.

Jízda s ruskými mafiány

Řidiči jsou tam dva, nic moc neříkají, na nic se nás neptají, prostě jedou. Mezi sebou konverzují v jazyku vzdáleně připomínajícím Ruštinu. V jeden moment jsem jim byla schopna vyrozumět, že se vysmívají Polákům, ale jinak ani ťuk. A pak si tak říkáš, vědí vůbec, kde chceme zastavit? To jim stačila naše cedule ZAG? Anglicky moc neuměli a evidentně s námi ani komunikovat nechtěli. Většinu cesty se tvářili vážně a já se přiznávám, že jsem v ten moment měla opravdu strach. Bogey nakonec něco vykomunikoval, ale stejně jsem se intenzivně celou cestu modlila, ať nedej bože nesjedou z dálnice někam do ústraní a nerozeberou si tam naše drahocenné orgány. Tady vidíte, co dělá první dojem. Samozřejmě nikdo nikam nesjížděl a naše orgány zůstaly na původním místě. Přes své mafiánsky působící vzezření nás nakonec vysadili v Zagrebu – opět na tom stejném místě, kde jsme se už během tripu dvakrát vyskytli. Že to nebude ideální místo na stopování směrem do ČR, nám bylo jasné hned. Každopádně jsme byli rádi, že kamion opouštíme kompletní.

Naše domněnky se potvrdily. Během půl hodinky se k nám přidaly další dvě stopařky z Francie, konkrétně z Bretaně a spolu jsme tam bez úspěchu zůstali stát dobrých 5 hodin až do stmívání. Slečny byly obdivuhodné a zasloužily si můj velký respekt. Byly na cestách bez mobilních telefonů! To znamenalo bez GPS, bez možnosti volání a bez internetu. Troufli byste si to?

Ve večerních hodinách se na místě objevili ještě další dva stopaři – mladý pár, který měl namířeno do Maďarska. Odvážné Francouzky byly tou dobou už na cestě do města, hledajíc hotel. My to zrovna balili a zvýhodněni tím, že známe okolní terén, mířili na nedaleké pole. Rozložíme stan.

Zagreb a zdravotní komplikace – to je moje!

Když už tma pokryla celou oblohu, stan byl postavený a my přichystaní ke spánku. Škoda jen, že jsme neměli k dispozici žádné jídlo. Pravděpodobně bych měla o něco příjemnější noc. Na prázdný žaludek se většina léků brát nemá (proč jsem ty zatracené léky musela brát?) a můj žaludek mi tento prohřešek jen tak nedaroval – tak zle mi snad ještě nebylo!

Před půlnocí nastala hotová průtrž mračen a v tom nečasu, jsem tam pochodovala z jedné strany pole na druhou až k dálnici a zpátky, než se ten můj naštvaný orgán trávicího ústrojí uklidnil. Proklínala jsem Zagreb, který mi neustále způsoboval jen samé nepříjemnosti! Ve finále jsem už jen seděla jak hromádka neštěstí u cesty a pozorovala auta, jak se objevují ve tmě a pak zase mizí. Upřímně řečeno, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Když jsem pak ulehala zpátky vedle Bogeyho, s myšlenkou, že jsem stejně strašně spokojená takhle na cestách, že to miluju nade vše, tak přímo tam mě napadlo, že si ty zážitky z cest musím někde sepsat. Protože bych nerada zapomněla jeden jediný okamžik (včetně tohoto nepříjemného). A tadá – mám blog! Nakonec mi bylo zase skvěle a já mohla v klidu usnout.

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství začíná! pochází z Hitchdiary

Když jsem se vydala stopovat poprvé, vůbec jsem netušila, jak to na dálnicích chodí, kde vůbec můžeme stát, kde bychom měli stát a kde to zkrátka bude nejvýhodnější. Nakonec jsme si stoupli na úplně nejhorší možné místo, které se nabízelo. Jak to dopadlo, se můžete dočíst v článku popisujícím náš první den na cestách, kterému bych klidně mohla přidat podnadpis „Jak nestopovat“.

Uvedu a následně popíši místa, která se ke stopování běžně využívají. Úspěšnost a celková kvalita těchto míst je pak ovlivněna řadou faktorů, které jsou zmíněny v druhé části tohoto článku.

Stopovací místa

Čerpací stanice

Čím větší, tím lepší – benzinka je stopovací místo číslo jedna. Můžete stopovat na výjezdu nebo oslovovat osobně lidi přímo u pumpy. Úplně nejlepší je, když k benzince náleží nějaké občerstvovací centrum (ideálně Mekáč, který přiláká masy lidí a vám poskytne WC a levné jídlo) nebo parkoviště vyhrazené pro kamiony (kde zas můžete přemlouvat rozespalé kamioňáky).

Mýtná brána

Ve státech, kde jsou poplatky při průjezdu placených úseků vybírány v mýtných branách, se objevuje i skvělá příležitost pro stopaře. Vhodné mýtné brány můžete nalézt například na francouzských nebo chorvatských dálnicích. Zásadní věcí pro stopaře je, že zde řidič musí zastavit/zpomalit a má tak šanci si nás všimnout. Avšak pozor! Tyto mýtné brány jsou oficiálně na území dálnice, kde by se chodec zásadně neměl pohybovat. Postih se v různých zemích liší, ale rada obecně – pozor na policajty (a taky na svou bezpečnost)!

Nájezd na dálnici

Není to vždy hitparáda, ale když je nájezd šikovně postavený, dá se tu stopnout auto poměrně rychle. Hodně záleží na faktorech zmíněných níže v článku.

Odpočívadlo

Na cestách se často dostanete, i když třeba nechtěně, na odpočívadla. Nemám teď na mysli velké odpočívací komplexy pro kamiony s benzinkou a občerstvovacím zařízením (ty už jsem si směle troufla zařadit to kategorie čerpacích stanic). Poukazuji na místa podél dálnice, kde není nic jiného než malá plocha k zaparkování. Zpravidla je provoz na takových místech velmi sporadický, stopuje se zde špatně a může vás to stát plno drahocenných hodin. Odpočívadlům se vyhýbejte! V nouzi je to však také možnost.

Související články: 11. den – Oběti německého odpočívadla

Autobusová zastávka

Této varianty často využíváme, pokud chceme odstopovat z města. Uvědomme si však, že auta by zde správně zastavovat neměla, což samozřejmě může odradit dost řidičů, co by jinak zastavilo. K našim účelům si vybírejme především zastávky na okraji měst, kde spoje jezdí s hodinovou prodlevou. Nejsem si úplně jistá, zda byste pochodili na frekventované MHD zastávce v centru.

Světelná křižovatka

Další z možnost, jak se dostat z města. Nejlépe, pokud má dlouhé čekací intervaly, kdy auta stojí. V ten moment na ně můžete s úsměvem ukazovat ceduli nebo se snažit o nějaký osobnější kontakt – co jen daná situace dovolí.

Oficiální stopovací místo

Tzv. liftplaats můžeme najít pouze v Nizozemsku. Jedná se o místa, označená oficiální stopařskou značkou. Místní lidé o této zastávce často vědí a ti ochotní zajíždí na místo speciálně proto, aby mohli nějakého stopaře nabrat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tento systém opravdu funguje a odvoz se dá sehnat velmi rychle. Posledně jsme se na místě sešli 4 stopaři a jeden hodný řidič nás nabral všechny (můžete vidět na videu z Holandska přímo v akci).

Související články: Popis Liftplaats na Hitchwiki

Mimo dálnice

Na okresních a jiných vedlejších cestách se dá stopovat bez problému po celé jejich délce, proto je zde na místě využít taktiku – chůze pozpátku a stopování. Když se nedaří, alespoň se směrem k cíli posunujete po svých. Úspěšnost „lovu“ je zde velmi vysoká, na rozdíl od dálnic nás však tyto cesty nejsou schopny posunout na velké vzdálenosti.

…

A teď už k faktorům, které určují kvalitu daného místa pro samotný akt stopování.

Faktory ovlivňující kvalitu místa

Vidí mě dobře?

Pokud mi má řidič zastavit, musí mě nejdříve vidět. A pouze vidět nestačí. Musí mít čas na to mě zaregistrovat, rozmyslet se, zda zastaví a pořádně si mě prohlédnout a to zrovna není otázka dvou vteřin. Proto není dobré stát v zatáčce nebo v místě, kde auta projíždí příliš velkou rychlostí. Vy sami si situaci můžete zlepšit/zhoršit svým oblečením – pokud splynete s prostředím, těžko na dálku upoutáte pozornost.

Mají kde zastavit?

Zásadní věc! Musíte řidiči přímo předem vymyslet místo, kde pohodlně zastaví a strategicky si podle toho stoupnout tak, abyste zároveň splňovali bod první. Těžko vám sebeochotnější řidič zastaví v místě, kde by mohlo dojít k výraznému omezení dopravy.

Usmívají se?

Nebo se mračí a ukazují nepěkná gesta? Ideální! Pokud máte s řidiči oční kontakt a dokonce je čas na vzájemnou interakci, máte na půl vyhráno. Jednak je celý proces stopování osobnější a na to lidi dávají a zároveň vás to bude více bavit. Stačí totiž málo (odraz slunce, špatný úhel, velká vzdálenost, vyšší rychlost…) a můžete svůj úsměv věnovat pouze anonymním odrazům čelních skel.

Jezdí?

Objeví se alespoň jedno auto za 15 minut? Pokud ne, je to dost bída a pravděpodobně je potřeba vymyslet alternativní strategii.

Jaké mají SPZ?

Pro fajnšmekry mezi stopaři se nabízí věnovat pozornost i SPZkám. Všímat si, s jakou frekvencí (nebo zda vůbec) projíždí auta s SPZ naší cílové destinace. Na základě vypozorovaných statistik pak modifikovat nápis na stopovací ceduli.

Plán B?

Pokaždé když dobudeme nové stopařské místo, vždy se nejdříve rozhlížím okolo, kde v případě nouze hlavu složit. Pokud v okolí žádný plácek na rozložení spacáku/stanu není, tak se hodně rychle koukám postarat o to, abychom odsud do setmění vypadli.

Koneckonců, ať už stojíte kdekoliv a podmínky se velmi vzdalují od ideálních, nakonec se z místa vždycky nějak dostanete. Velkou roli na stopu hraje i štěstí a umění býti ve správný čas na správném místě.

Máš k něčemu dotazy nebo ti tu něco chybí? Neváhej se zmínit v komentářích

Příspěvek Kde stopovat? pochází z Hitchdiary