LowCost Race

Slovní spojení, které se na Hitchdiary objevuje už nějakou tu dobu. Nejdřív (fakt už celkem dávno), jsem pojem LCR rozšířila mezi své kamarády, kdy jsem co chvíli naříkala nad nedostatkem mé kreativity a času na natočení registračního videa. Video nakonec nějak vzniklo (patří za to velké díky Danovi Černochovi a paní prodavačce z Alberta) a mé kamarády pro změnu čekala solidní masáž žádostí typu „pls, hlasuj pro naše video“. Taky to přežili a někteří se se mnou dokonce stále kamarádí – což je super, protože jsem měla s kým sdílet tu radost, když jsme se do TOP 20 soutěžních týmů doopravdy dostali. Dvacítku týmů čekal selekční víkend, z kterého pak vzešla ona „slavná“ desítka, co měla tu čest jet LCR v kategorii RacePacker. A ano, i já s bráchou – tým Zadarmo.

Celý tento proces trval poměrně dlouho a přinesl nám mnoho nevídaných zážitků. Sranda na tom je, že to nejlepší mělo teprve přijít! A přišlo!

Cestovat zadarmo je možné snadné

V lowcostovém cestování nejsem žádný nováček, ale cestovat úplně zadarmo? To znělo jako výzva, kterou jsem hodlala přijmout. Představa, jak budeme hladoví prosit o tvrdej chleba všechny kolemjdoucí se však rozplynula hned první den. Každým dalším dnem pak bylo jasnější a jasnější, že domů se budeme vracet o pár kilo vypasenější – tolik gastronomických zážitků v jednom týdnu, jsem snad totiž ještě nezažila. Co se týká dopravy, tu máme díky stopu zdarma běžně. Tentokrát jsme ale i hodně buskovali (prováděli pouliční umění) a byli si tak schopni vydělat přes 250 € na autobus do Sofie. Pro informaci, částka, kterou jsme byli schopni buskingem v průměru za hodinu vydělat, je mnohem vyšší, než má současná hodinová sazba v zaměstnání. Tak až mě někdy uvidíte pískat na flétnu v ulicích Brna, tak se nedivte (humor).

A dali jsme to doopravdy zadarmo?

Ne, nedali. Ale i tak si troufám tvrdit, že cestování zadarmo snadné je. V Řecku jsme měli nemilý incident s divokými psy a tak jsme se rozhodli sáhnout do svého záložního rozpočtu a zaplatit si lístky na autobus někam na bezpečnější místo se psy na vodítku a s náhubkem. Peníze jsme pak už vydělat zpátky nestihli, protože jsme radši plnili výzvy a spěchali do cíle. Ale záleží na tom? Očividně cestování zdarma možné je, jen se vždy hodí mít nějaké penízky bokem – kdyby něco.

Cestování zadarmo vás přestane bavit

Mluvím za sebe. Nejdřív si myslíš, že cestovat úplně zadarmo je totální nonsense, bullshit, nesmysl… Pak to vyzkoušíš. Zjistíš, že je to snadné. A nejen to! Je to zábavné. Místo peněz nabízíš svou pomoc, zážitky – dostáváš se mnohem víc do kontaktu s lidmi, které na cestách potkáš. Většina lidí ale za dobrý skutek nic nechce. Jen tak vám koupí lístky na metro, zaplatí oběd v luxusní restauraci, dají vám 200 € na ruku, nechají vás řídit jejich vlastní auto. A vy si pak řeknete: Proč já?  Na svém bankovním účtu mám peněz dost (i když to je poměrně relativní pojem), ale ti lidi stejně přijdou a hodí svou minci do našeho klobouku, aby přispěli na naše cestování.

Je snad špatné v takovém případě peníze (pomoc, radu, jídlo…) přijmout? Nemyslím si. Je důležité přijímat s pokorou, ale především – posílat dobré skutky dál. Také někdy pomoct člověku, který třeba není úplně na sklonku života. Věnovat peníze bezdomovci, i když víte, že si za to koupí chlast. Je totiž důležité dávat i přijímat, abychom nastartovali ten krásný koloběh. Protože kdybychom nepřijímali, těžko bychom cítili tu bytostnou potřebu pomoct zase někomu dalšímu. A přesně z toho důvodu jsme nakonec zbytek peněz ze záložního rozpočtu věnovali mamince v metru – za to, že se na nás usmála. Ten pocit dát jen tak, byl k nezaplacení.

Čím míň plánuješ, tím lepší plán ti vymyslí život

Od filozofie dobrých skutků opět k praktickým stopovacím tipům! Odjakživa jsem na stopu řešila nocleh. Když se začalo stmívat, hledali jsme plácek, kde postavíme stan nebo alespoň vytáhneme spacáky. Hledali jsme couchsurfing nebo někdy dokonce kemp či hostel. Na LCR ale spánek neřešíš. Dokud máš energii – stopuješ, dojde energie – odpadneš a je ti jedno kde. Paradoxem je, že čím méně jsme si nocležení plánovali, k tím luxusnějšímu místu jsme nakonec přišli. Zpětně dokonce nechápu, proč jsem se tolik bála stopovat přes noc, protože i v autě se dá na střídačku prospat tak, že jeden spí a druhý baví řidiče (a někdy jsme trapně vytuhli oba). Takže jsem po LCR v cestování zase o něco svobodnější, jelikož se nemusím limitovat denní dobou – juchuu!

Potkáme se příští rok?

Strašně nerada vás teď lákám k účasti v LCR, protože o to více bude konkurence pro nás hehe. Ale vem to čert, pojďte do toho. Ať seš zkušenej cestovatel nebo člověk stopem nepolíbený, věřím, že ti to mnohé dá (minimálně ty zážitky). Já mám díky LCR mimo zmíněnou motivaci v posílání dobrých skutků a nově nabyté svobody při stopování také plno nových přátel – ať už lidí z LCR podobně šílených a cestovatelsky založených (takže plno potencionálních parťáků na cesty) nebo lidí co jsme potkali na cestách (z toho zase kouká plno různých návštěv a výletíků po Evropě). Co víc si přát? Jdeš do toho?

A většina z vás si stejně jenom pustí video, ale ono naštěstí řekne v podstatě to samé, co tento článek

Fotky z LowCost Race (které se jinam nevešly):

Příspěvek Co mi dal LowCost Race: Cestování zadarmo je snadné, ale… pochází z Hitchdiary

V článku bych se s vámi ráda podělila o 6 hightlightů našeho stopováníčka na sever Polska. Věci, co mě překvapily a hranice, které jsem poposunula. Hezky stručně, protože nikoho pořád nebaví číst (nebo jo?) slohovky o tom, jak jsou lidi hodní, jak je svět krásný a že mám zase zážitky na celý život (protože tak to přesně je).

1) Kamioňák zastavil na dálnici a za ručičku si nás dovedl do auta

Stalo se nám už mnoho věcí, ale tohle ještě ne. Stopujeme si vesele na benzínce, snažíme se působit co nejvíc cool & friendly, aby řidičům došlo, že jízda s námi stojí za to a zastavili. Svou energii samozřejmě soustředíme na auta pomalu jedoucí kolem nás na benzínce, jinam se moc neohlížíme. Najednou se odkudsi vynoří mladý chlapík dělajíc na nás rukama gesta. Nechápeme. Především kde se vzal? Po pár vteřinách zorientování se v situaci vidíme zastavený kamion na dálnici. V ten moment už si nás řidič tohoto kamionu Tomek vede (dalo by se říct) za ruku do svého vozu, mírně narušující provoz na dálnici. No co? Poláci totiž dělají na dálnici i horší věci (jezdí na kole, couvají). Je milý, veselý, viděl ceduli Gdaňsk a tak prostě musel zastavit, i když už benzinku minul. Když nastala jeho povinná pauza na spánek, nabízel nám místo na přespání v kamionu. Když jsme mu s díky oznámili, že chceme pokračovat v cestě, a odebrali se povečeřet na odpočívadlo, ani jsme nestihli vytáhnout jídlo a Tomek už na nás mává přes celé parkoviště, že nám sehnal odvoz až přímo do Gdaňska. Takže jo, je to tu zas – lidi jsou hodní!

2) Doposud nejsevernější místo

Doteď bylo nejsevernějším místem, kde jsem kdy byla stopem (a vlastně vůbec), Hamburg. Tak teď jsem ho navštívením Gdyně lehce překonala. Jen říkám, pro zajímavost.

3) Spaní pod mostem

Znáte ten český idiom, který je vyjádřením ekvivalentu totálního společenského dna? Když někomu řeknete: „Z tebe nic nebude. Ty skončíš pod mostem.“ ? Tak my skončili. A rádi. Protože pršelo a my byli v suchu a bylo nám fajn. Ne, že bychom dřív nespali na obdobně bezďáckých místech (střechy, ulice, lesy …), ale čistě pod mostem, bez stanu a pouze ve spacácích jsme v Polsku spali poprvé. Na zahřátí jsme si koupili flašku vína, na základě čehož jsme celé naše nocování začali nazývat true bezdomovec style.

4) Ťuk, ťuk! Můžeme u vás přespat?

Tuším kdysi kdesi v Holandsku jsme s bráchou konverzovali na téma překonávání hranic komfortní zóny při cestování. Tehdy brácha říkal, že by byl fakt gól na někoho zazvonit a prostě se zeptat, jestli u něj můžeme přespat. Tehdy jsme se na to fakt dívali jako na něco nereálného. Dnes? Asi už jsem toho udělala příliš, že mi tento prostý čin nepřijde až tak velmi těžko proveditelný. Prostě buď řeknou ano nebo ne. Pravděpodobnost, že vás svlečou, svážou a zamknou do svého sado-maso sklepa (nebo cokoliv, co je důvodem, proč by se člověk bál to udělat) je fakt mnohem menší, než že třeba budete spát v teple, suchu a možná i s večeří. No a my tentokrát štěstí neměli. Dozvonili jsme se akorát na paní z Ukrajiny, co v daném domku dělala uklizečku a na pozvání nás dovnitř pravomoc neměla – ale aspoň nám dočepovala pitnou vodu! Pointa je, že to není nic těžkého a budem to praktikovat častěji (je to takový offline couchsurfing).

5) Poláci milují Čechy

Největší překvapení! Když se v Česku zmíní Polsko, uslyšíte asi plno narážek na kvalitu výrobků všeho druhu. S žádnou jinou reakcí jsem se ze strany Čecha na Poláka nesetkala. Když jsme v Polsku zmínili, že jsme z Česka? No jéje, to bylo radosti! Nemluvím o jedné situaci, ale skoro o každé, kdy jsme se s někým z Polska seznámili. V hostelu, kde jsme se usídlili na jednu noc, jsme dokonce dostali spešl nejlepší sdílený pokoj pro 6 lidí a paní se postarala o to, aby do něj nikdo další kromě nás ubytován nebyl. Mladá řidička, co nás vezla po Sopotu se nechala slyšet, že se česky sama učila. Jen tak. Protože se jí čeština líbí a Česko má ráda. A tak dál a tak dál…

Zážitků bylo každopádně mnoho a těžko je všechny napasovat do krátkého článku. K jisté kompenzaci proto slouží video, které alespoň nastíní, jak nám bylo fajn, jak je svět krásný a jak jsou lidi hodni.

Vybrané fotky z polského tripu:

TIP: Ať už stopujete nebo jedete na dovolenou, nezapomeňte si sjednat cestovní pojištění.

Příspěvek TOP 5 momentů polského tripu pochází z Hitchdiary

Ani ve snu by mě nenapadlo ukončit trip

Najednou mi nebylo vůbec dobře, měla jsem hrozné bolesti, jaké jsem ještě v životě neměla a tak jsem netušila, co se se mnou děje. Když se už situace zdála neúnosná, musela jsem to říct bráchovi (před kterým jsem se dlouho držela, protože jsem mu nechtěla kazit požitek z cesty). Ani ve snu by mě ale nenapadlo kvůli tomu ukončit trip!

V bolestech jsem usnula a ráno obvolávala nemocnice v Berlíně. Byl docela problém se dovolat někomu, kdo umí anglicky, a když už ano, tak nepřijímali nové pacienty. Po telefonu mi doporučili, ať navštívím nemocnici poblíž Siemensdammu a tak už jsem nikam nevolala a rovnou se tam vydala. Brácha mi samozřejmě dělal doprovod.

Není nic co bychom pro vás mohli udělat

V nemocnici jsme strávili 10 hodin! A ne v jedné! Lítali jsme po Berlíně sem a tam z jedné nemocnice do druhé a nikde mi nic kloudného neřekli. K večeru v poměrné beznaději, vyšlo z úst jediné přívětivé doktorky, co jsem za ten den potkala „I am really sorry, there’s nothing we can do.“

Pecka no. Dala mi prášky na bolest a s lítostivým pohledem se se mnou rozloučila. Já jsem chvíli ještě bojovala za to, že pojedeme a já se po cestě budu dopovat práškama na bolest, ale s tím brácha v žádném případě nesouhlasil – naštěstí.

A tak naše dlouho plánovaná cesta skončila. Moment, kdy mi došlo, že se vše opravdu ruší, bych vyhlásila nejhorším a nejvíce zničujícím momentem roku (vždycky to nějaký být musí ). Celý rok se na něco těšíte, získáte výhody v podobě sportovní kamery od sponzorů, všem okolo vykládáte, jak strávíte celé léto ve Skandinávii a najednou nic! Zpátky do Česka a lítání po doktorech nanovo.

Na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré a nic není tak horké, jak se podává. A protože s bráchou nejsme žádný padavky, začali jsme si získaných výhod užívat ihned po cestě na byt. Nemuseli jsme šetřit! A tak jsme si na večeři zašli hezky do restaurace a domů jsme si ještě dotáhli mou milovanou Ben & Jerry’s zmrzlinu. Ano, je to trochu hořkosladká náhrada, ale z nevydařené cesty nemám koneckonců jen žvanec a zmrzlinu, ale především ponaučení a zkušenost.

Protože mnohokrát v životě se vám stane, že něco nevyjde! Můžete plánovat, jak dlouho chcete, můžete si jít za svým bezpodmínečně a tvrdě, ale ne všechny věci se dají naplánovat. První neúspěch nás nesmí posadit na prdel. Z každé situace musíme vytěžit, co se dá a hlavně se z toho všeho nepos*at! (Omlouvám se za vyšší frekvenci výskytu vulgarismů v tomto článku.)

Cesta do Česka byla nakonec poměrně příjemná (žlutými autobusy), protože alespoň prášky na bolest zapůsobily. Ano, proto se už po cestě domů ve videu usmívám jak sluníčko.

Co mi vlastně bylo?

Na závěr bych se ještě vyjádřila k nejčastější otázce, která mi byla přes léto pokládána – co mi vlastně je? Tak teď už naštěstí nic (ťuk ťuk na dřevo) a předtím? To bych vlastně taky ráda věděla. Před odjezdem jsem dobírala jedny antibiotika, čímž se logicky oslabila komplexní imunita organismu a jakási infekce toho využila. Řešilo se to klasicky dalšíma antibiotikama, celkem se to táhlo, ale už je všechno fajn a sluncem zalitý. Rada nad zlato – pokud to jde, vyhýbejte se antibiotikům!

A jak už bylo řečeno – nenechte, ať vás jen tak něco (kor taková blbost) posadí na prdel a užívejte si všeho na plno (i když to nebude zrovna podle plánu).

Video:

Příspěvek Poslední den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Vyjížděli jsme jako vždycky z Brna! Balení na cestu však bylo o něco drastičtější než obvykle – dnem našeho odjezdu mi končila i smlouva na bytě a tak jsem mimo balení věcí do krosny, musela dohlídnout i na to, zda mám z bytu vystěhováno vše podstatné. Ráno jsme s bráchou nasadili krosny, já odevzdala klíčky a jelo se – na chvíli se ze mě stal reálně bezdomovec!

Na začátek léta byla poměrně zima a tak jsem si libovala, že jsem si pořídila teplou mikinu reprezentující naši univerzitu. Kombinací různých spojů šalin a autobusů jsme se dostali na místo, kde jsme přesně před rokem stopli naše historicky první auto. Před rokem jsme si však nechali dovést naše zadky až na benzinku. Tehdy bylo naše stopování ještě „wow“, že nás naši hodní rodičové hodili až na místo.

Teď se naše stopování nese v heslu „už zase stopujou?“ a tak nás už žádný rodič nikam nevozí – však si někoho stopněte, ne? Na benzinku jsme se tedy vyškrábali docela zákeřnou cestou (jak můžete vidět ve videu).

Po zdolání cesty plné strasti nám naše radostné úsměvy opět opadly. Na benzince byl spatřen stopař kolega. Nechal se slyšet, že už se tu snaží přes 2 hodiny a nic. Jel odkudsi ze zahraničí, kde ho solidně okradli a tak se musel dostat domů alternativní cestou. Samé nemilé informace! Hlavně teda ta, že tam vůbec stojí a nemůžeme tak naplno stopovat my.

Opletačky s policií nechceme!

Vydali jsme se klasicky k pumpě a optávali se kolemjedoucích. Po chvíli na nás zvolal chlapík s ruským přízvukem – kam chceme jet? Vzhledem k tomu, že u jeho dodávky stál hlouček lidí spolu s policií, nás cesta s tímto člověkem přímo nelákala. Když nám tedy přislíbil cestu do Prahy, nechápavě jsem se na něj podívala, že to asi chvilku potrvá, než vůbec bude moct odjet. Chlapík mávl rukou, že klídek, že do 20ti minut vyjede. Načež policajt odvětil, že to asi těžko.

Obrátila jsem se tedy na pána policajta, jestli mi může prozradit, co se tu děje. Taková informace pro nás jako potencionální pasažéry mohla být rozhodující. Ačkoliv se pán v uniformě nejdřív tvářil strašně tajemně, nakonec nám bokem sdělil, že má slečna spolujezdkyně nějaké problémy s vízem a že se reálně ani odjezdu nemusí dočkat. Tím líp – fakt se nám nepřišli moc důvěryhodní.

Zeptat se dvakrát neuškodí

A tak jsme se ptali a ptali, až jsme se přeptali a bylo nám jednou rodinkou vycházející z prodejny řečeno, že už jsme je oslovili, když vcházeli dovnitř, a že mají plné auto. Ups. Na videu to vypadá jako easy job, co? Dojdeme na benzinku a šup, už jedem v autě. No, nebylo to tak lehké.

Nakonec se však dvakrát oslovená rodinka vrátila, že přeorganizovali obsah auta, a že jestli chceme, tak nás tam nacpou! Wow! Lidi jsou hodní, já to říkám pořád.

A tak jsme s rodinkou pocházející ze Slovenska vážili cestu až do Drážďan. O zadní sedadla jsme se dělili spolu s Maxem, jediným synem, který byl s rodiči ještě ochotný jezdit na dovolenou. Těm zbylým dvěma moc děkujeme, za volná místa v autě.

Rodinka to byla cestovatelsky založená – dost si libovali hlavně v severských zemích a tak mimo naši Skandinávii už zmákli například i Kanadu. Byla to velmi příjemná cesta a tak nám bylo skoro i líto, že jsme se v Drážďanech museli rozloučit.

Drážďanami projíždím do Berlína poměrně často, takže z okýnka autobusu znám město výborně! Nikdy jsem tu ale nevystoupila a tak byla třeba místo trochu poznat. V našem stylu. Zakempili jsme v parku a vytáhli naše zásoby jídla k obědu. Nebyla potřeba spěchat. Vždyť minulý rok touto dobou (když jsme se snažili dostat do Berlína) jsme trčeli teprve v Praze.

S potřebou pár drobných do automatu na veřejné záchody (měli jsme pouze bankovky), jsme obcházeli lidi na nádraží. Ačkoliv byli všichni velmi ochotní, většinou jsme narazili na lidi jiné národnosti s jinou měnou v peněžence – např. Švýcarskou. Nakonec jsme si rozměnili v obchodě.

Když jsme usoudili, že je čas započít snahy o posun na sever, došlo nám, že kolem není moc vhodných míst pro stopování. Byli jsme v centru. Procházeli jsme tedy pěšky Drážďany a doufali, že se vhodné místo objeví. A jak jsme tak šli – nějakých pár kilometrů, začalo pršet. Začalo pršet dost! A jelikož nás to chytlo uprostřed mostu Augustus, neměli jsme se ani moc kam schovat. A tak jsme šli, zpívali si a já jsem naši kamerku schovala do vodotěsného obalu.

Ačkoliv nevypadalo, že přestane pršet ani za milion let, nakonec se vyčasilo. A když jsme došli k jedné z autobusových zastávek na severu Drážďan, dokonce nám lehce svítilo sluníčko.

Stopli jsme si dodávku s řidičem Georgem, který mířil přímo do Berlína. Pocházel z Linze a byl to profi tanečník tanga a zároveň šéf editor časopisu o 3D tisku. Tango byla evidentně největší vášeň, protože nám o něm vyprávěl nejvíce. Právě kvůli tangu cestuje po světě. Na palubě své dodávky má postel a tak mu nic nebrání kdykoliv vyrazit kam jen jeho dodávka dojede – jako třeba dnes Berlín.

Probuzení uprostřed tržiště

S tímto stylem cestování si také užil dost zábavy. Vyprávěl nám, jak si jednou vyjel do Německa a jako vždy si vyhlídl volný plácek na zaparkování auta. Uložil se ve své dodávkové posteli a zabral. Ráno, když se probudil, byl kolem ruch a hluk. Co se to sakra děje? Vykoukl ven, a co nevidí – parkuje uprostřed rušného tržiště! Trhy však byly v plném proudu a auto obskládané různými stánky – neměl tedy jak odjet pryč. Nu což! Strávil den v přítomnosti prodavačů, dal si s nimi kafe a sem tam jim i vypomohl. Nakonec to byl skvělý den a nový zážitek k tomu! Už ale ví, že na prázdných německých parkovištích v sobotu večer parkovat nebude.

George nás dovezl přímo k zastávce S-Bahnu. Dali jsme si siestu v parku Treptower a zamířili za Zdenou, naším oblíbeným berlínským hostitelem.

Příspěvek První den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Poté co jsme v rámci Eurotripu s bráchou objevili tu nezměrnou svobodu a volnost při cestování stopem, rozhodli jsme se, že chceme objevovat dál. A chtěli jsme na sever! Co nejdřív. Potřebovali jsme jen čas (hodně času). Pro studentíky, jako jsme my dva, to však znamenalo nejdříve za rok – o prázdninách. Takže nám během školního období nezbývalo nic jiného, než se těšit a plánovat. Ha!

A plánovalo se jedna radost! Měli jsme kupu nápadů, kam všude se podívat. Úplně nejvíc jsme chtěli vidět Trolltungu. A chtěli jsme hodně fotit, točit a zaznamenávat – zkrátka sdílet se světem, jak úžasné je si vyrazit jen s pár eurama v kapse a s průměrným studentským obnosem na účtu. A tento nápad se zalíbil i jiným a tak nám byla eshopem kamerov.cz poskytnuta kamerka Niceboy! Hustý no ne?

Technické problémy před cestou

Rok odsýpal klasicky pomalu, ale když už se naše cesta blížila, začalo se příliš věcí komplikovat. Takže hlavně: technické problémy. Celou dobu jsem si tak v duchu vesele myslila, jak neskutečně blbý by bylo, kdyby se mi nějakým způsobem rozbil mobil. Chápej. To je foťák na dokumentování všeho úžasnýho, internet na hledání střechy nad hlavou, zjišťování informací, psaní domů rodičům! Nebo offline mapy, které mě milionkrát vytáhly ze štychu. Asi jak to čtete, už chápete, co se stalo. A to dokonce tak, že týden před odjezdem. Mému miláčkovi (ano, tak jsem opravdu říkala svému mobilu) křapl a vytekl displej – byl nepoužitelný.

Ona to samozřejmě není žádná životní tragédie. Udělalo mi to docela čáru přes rozpočet, ale objevila a objednala jsem si docela šikovnýho smarphona s příjemným poměrem ceny a výkonnosti (miláček mu už ale neříkám).

Niceboy VEGA 4K podporuje maximálně 32GB karty

Co dál? Cesta se blíží a já testuji tu skvělou kamerku, kterou mi kamerov.cz právě zaslali. A při tom testování přijdu na další nemilou věc. Videa se neukládají správně! Nebudu zabíhat do hlubších technických detailů. Ve výsledku šlo o to, že kamera podporuje maximálně 32GB paměťové karty, což vás po koupi dvou nových 64GB karet pouze a jen pro účel cesty příliš nepotěší. A pokud si myslíte, že vám vrátí peníze, protože jste debil a nezjistili jste si, jaké karty kamera podporuje, tak nevrátí – i když je hodně ukecáváte.

Dobrý. Takže jsme si pořídili další dvě 32GB karty. Peníze jsme začali rozhazovat, aniž by náš trip vůbec začal a náš cestovní účet začal plakat. Ať žije low-costové cestování!

Na druhou stranu, je třeba to brát s nadhledem a tak jsme i učinili. Vtipné je, jak je člověk hned v p*deli, když ho zradí technika. Samozřejmě jsme mohli vyjet i bez mobilu i bez kamery a věřte, že kdybychom měli ještě o trošičku nižší částku na účtu, tak to uděláme. Nakonec jsme ale situaci naštěstí vyřešili a tak se mohlo vyjet se vší parádou!

Příspěvek Stopem do berlínské nemocnice – intro pochází z Hitchdiary

Poučeni z předchozího dne jsme opustili prokleté místo a přes centrum projeli Zagreb na druhou stranu. Na nádraží nás k dálnici navigoval řidič autobusu, který se s námi dal do řeči. Podle přízvuku poznal, že jsme Češi a následně se nám svěřil, že kdysi jezdíval do Česka za jednou slečnou – proto i náš rodný jazyk vcelku ovládal. Byl to sympaťák!

Ke stopovacímu místu jsme se dostávali jak hrdinové z akčního filmu. Byla potřeba brodit se potoky, bahnem, vysokou trávou, přelézat ploty a přebíhat dálnici. Navíc Hitchwiki pravila, že si máme dávat pozor, protože se jedná o stopování přímo na dálnici (mýtnou bránu) a často zde stopaře pokutuje policie. To nám prošlo zcela nečekaně naprosto hladce a povedlo se nám stopnout kamion v prvních pár minutách.

Stopli jsme ho cedulí WIEN. Do kamionu jsem naskakovala první já a logicky jsem si hned ověřila, zda jede opravdu do Vídně. Pan řidič – veselý Turek, jen přikyvoval a smál se od ucha k uchu, nic tedy nebránilo propuknutí obrovské radosti, že už se dneska opravdu dostaneme dom. Z Vídně jsme totiž měli v plánu využít žlutých spojů Regio Jetu (tehdy ještě Student Agency) přímo do Brna.

Cesta byla příjemná. Jen na chorvatských hranicích došlo ke komplikacím. Jak je obecně známo, v nákladním vozidle nesmí jezdit více než 2 osoby. Náš turecký řidič nás přesvědčivě uklidňoval, že je všechno v pohodě a nemáme nic řešit nebo se schovávat. Celníci stejného názoru nebyli.

Jak mě málem propašovali přes hranice

Nerozuměla jsem jazyku, jakým řidič s celníky diskutoval. Celníci našemu Turkovi něco kladli na srdce s vážným a lehce pobouřeným výrazem. On je zas s veselou tváří uklidňoval, jak kdyby říkal, co blbnou, všechno je v pohodě a život je krásný – ať nás pustí dál!

Nechápu, jak se mu to povedlo, ale celníci nakonec mávli rukou a jelo se dál. Na cestu skrz celnici na straně Slovinska jsem se už radši schovala. Evidentně už se tam však o naší trojičce vědělo, tak jsem byla objevena. Ačkoliv jsem se cítila jak největší blbec a měla strach, že z toho kouká problém, jen mi zkontrolovali občanku a mohlo se pokračovat dovnitř Schengenského prostoru.

Ke Grazu jsme se blížili ve stavu na hranici mezi spánkem a bdělostí. Fyzicky jsme v kamionu seděli s očima na stopkách, duševně jsme se nacházeli v říší snů a možná ještě dál. Evidentně! Protože jsme si tak nějak zapomněli všimnout, že pán kamioňák se svou vší veselostí minul hlavní odbočku na Vídeň. A když potom minul i poslední možnou cestu, která by k Vídni ještě mohla relativně směřovat, Bogey zpozorněl a s trochu polekaným výrazem na tento fakt upozornil.

Neplánovaný výlet do Alp

Turek nechápal. Vy jste chtěli do Vídně? Vy nejedete do Německa? Došlo k menšímu nedorozumění. A jelikož si velký kamion nemůže zastavit na dálnici jen tak, kde se mu zachce, museli jsme z fleku vymyslet následující strategii.

Na svých offline mapách jsem zpozorovala blízkost vlakového nádraží. Dokonce se v těch místech nacházel i výjezd z dálnice a tak jsme našeho tureckého šoféra poprosili o improvizovanou zastávku tam. Ani to pro něj nebylo lehké. Zastavovat tak velký vůz u malého, skoro zanedbatelného výjezdu, bez vytáčení, bylo řidičské mistrovské dílo! Zvládl to však bravurně a ještě se nám omlouval za předchozí nepochopení.

Z ničeho nic jsme byli nedaleko horské vesničky zvané Sankt Michael in Obersteiermark uprostřed nádherné přírody. Byli jsme v Alpách! V tomto případě a v tento okamžik mi naše malá zajížďka vůbec nevadila. Kráčeli jsme si cestou mezi horami a dřevěnými chatkami a střádali plány, jak se z této pohádkové krajiny zase dostat na trasu Graz – Vídeň.

Nakonec jsme vesničku opustili s využitím ne příliš frekventované vlakové dopravy. Ocitli jsme se v rakouském městě Bruck an der Mur. Nějaká snaha o stopování odsud do Vídně z naší strany proběhla. Ze strany řidičů zas proběhla o něco úspěšnější absolutní ignorace. Při nalezení pár čárek wi-fi, jsme se pokusili si jízdu domluvit přes službu zvanou Blah Blah Car. Domluva naneštěstí pokulhávala a tak jsme pohodlně svěřili svůj cestovatelský osud ÖBB (rakouské vlakové společnosti). Už jsme se zkrátka vážně těšili dom.

Bogeyho fail – výrobní vada

Čekali jsme na vlak a Bogey si již poněkolikáté (během dne) stěžoval na jeho nepohodlnou botu – podle něj tuto nepohodlnost způsobovala výrobní vada (prý nějaký kus plastu zatavený do podrážky při výrobě). Protože bylo mnoho času do příjezdu našeho spoje, rozhodla jsem se jeho výrobní vadě věnovat pozornost a hendikepovanou crocsu vzala do rukou za účelem prozkoumání. Otočím ji podrážkou vzhůru, a co nevidím – z podrážky trčí klacek (odpusťte mi to přirovnání) velký jak kráva!

Smích, smích a ještě dlouho smích než jsem byla schopna říci: „Kámo! Tebe celej den tlačí bota a nenapadne tě botu otočit a podívat se na podrážku?“ Ukazuji Bogeymu botu a směju se dál a směje se i Bogey a z této příhody se stává nejvtipnější z takzvaných Bogeyho failů.

Čistota rakouských nádraží

Díky pohodlnějšímu rozhodnutí pro jízdu vlakem (nejsem na to hrdá!) jsme získali ještě nějaký čas navíc na potloukání se Vídní. Zároveň mi to dalo možnost všimnout si stavu rakouských nádraží. Ať už se jednalo o malou vlakovou stanici v Sankt Michael in Obersteiermark, nádraží v Bruck an der Mur a nebo obrovské hlavní nádraží ve Vídni – všude bylo čisto a všude bylo bezpečno. Nádraží byla moderní, neustále střežená a hlídači vás nenechali ani položit si nohy na protější sedátko v čekárně.

Ani s příchodem nočních hodin se vídeňské nádraží neproměnilo ve sdružovací místo bezdomovců a jiných individuí, jak to známe z českých končin. Bylo to místo, kde se dal příjemně strávit čas, než nastala doba příjezdu našeho Žlutého autobusu. A když už se v mém příběhu objeví Žlutý autobus, tak už to vážně znamená konec dobrodružství a nadmíru pohodlnou cestu domů.

Náš výlet za mořem byl tedy u konce. Končit naše cestovatelské počiny se nám však nechtělo. Zázrakem jsme si Bogeym po třech týdnech vzájemné společnosti nelezli na nervy a tak jsme si ještě v autobuse plánovali výlet další.

Závěrečné bilance

V porovnání s mým prvním stopovacím tripem (Eurotrip s bráchou) se Výlet za mořem značně lišil. S Bogeym jsme jezdili spíše kratší vzdálenosti a trávili více času na místech, která jsme navštívili. To se pak podepsalo i na počtu stopnutých aut a samozřejmě počtu ujetých kilometrů.

Zásadním rozdílem však bylo množství peněz, které jsme během cesty utratili. Přesto, že jsme na obou tripech využívali všemožných nízkonákladových způsobů dopravy a ubytování, během Výletu za mořem jsme si to kompenzovali jinde – tedy dobrým jídlem, dobrým (mnohokrát alkoholickým) pitím a konečnou čáru přes rozpočet nám udělalo drahé ubytování v Chorvatsku, které své ceně vůbec neodpovídalo, ale vnutilo se nám jako jediná možnost.

Proč stopujeme?

Ve výsledku by náš rozpočet pokryl nějakou tu levnější dovolenou v Chorvatsku či Itálii. Já bych však tyto tři týdny plné nezapomenutelných zážitků a nečekaných událostí za žádnou nudnou pobytovou dovolenou nevyměnila. Stopování totiž není vždy jen o penězích. Pamatujte, že pokud stopujete, nemusí to nutně znamenat, že na cestování nemáte peníze. Většinou je ten hlavní důvod pro stopování to, že nás to prostě baví!

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství končí! pochází z Hitchdiary

Probudili jsme se v kempu Preluk, stále v tom samém kempu, kde jsme se první noc ubytovali – na couchsurfingu se nám tentokrát nikdo neozval. Napadlo nás využít té české komunity kolem, a zeptat se na možnost spolujízdy právě jich. Ta myšlenka, že bychom se přímo z kempu dostali na jeden zátah až do Česka, nás neuvěřitelně lákala a byli jsme přesvědčeni, že to musí vyjít.

Nevyšlo. České rodinky s dětmi i bez nich měli auta nabalená k prasknutí a evidentně byli rádi, když se do auta vlezli oni sami. A tak jsme tedy posbírali svých pět švestek a autobusem zamířili na okraj Rijeky. Dost jsme se nachodili podél cest se zvednutým palcem i cedulí. Nakonec jsme skončili u nějaké benzinové pumpy, která nebyla zrovna z nejfrekventovanějších. Všechno zas začalo vypadat zoufale a bezvýchodně. I to počasí se na nás opět začalo mračit. Dlouhou dobu jsme se tam marně pokoušeli na střídačku oslovovat a stopovat u cesty.

Říkala jsem si, že něco musí být špatně. To dneska vypadáme tak blbě? Však jsme výjimečně dokonce čistí. Nebo je něco s cedulí? Přečtou ji řidiči z dálky? No šla jsem to odhodlaně zkontrolovat a to tak, že jsem si od našeho stopovacího spotu popošla hodně daleko. A jak se tak na Bogeyho z dálky koukám, jak drží tu ceduli s nepřehlédnutelným nápisem ZAG, vidím, jak mu zastavuje kamion. F**k!

A tak běžím jako o život, ať nám naše jediné světýlko naděje na cestu odsud neodjede. Běžím, přeskakuju živý plot vysázený podél benzinky (parkour!) a dost nemotorně se dostávám i s polootevřeným batohem za Bogeym do kabiny kamionu.

Jízda s ruskými mafiány

Řidiči jsou tam dva, nic moc neříkají, na nic se nás neptají, prostě jedou. Mezi sebou konverzují v jazyku vzdáleně připomínajícím Ruštinu. V jeden moment jsem jim byla schopna vyrozumět, že se vysmívají Polákům, ale jinak ani ťuk. A pak si tak říkáš, vědí vůbec, kde chceme zastavit? To jim stačila naše cedule ZAG? Anglicky moc neuměli a evidentně s námi ani komunikovat nechtěli. Většinu cesty se tvářili vážně a já se přiznávám, že jsem v ten moment měla opravdu strach. Bogey nakonec něco vykomunikoval, ale stejně jsem se intenzivně celou cestu modlila, ať nedej bože nesjedou z dálnice někam do ústraní a nerozeberou si tam naše drahocenné orgány. Tady vidíte, co dělá první dojem. Samozřejmě nikdo nikam nesjížděl a naše orgány zůstaly na původním místě. Přes své mafiánsky působící vzezření nás nakonec vysadili v Zagrebu – opět na tom stejném místě, kde jsme se už během tripu dvakrát vyskytli. Že to nebude ideální místo na stopování směrem do ČR, nám bylo jasné hned. Každopádně jsme byli rádi, že kamion opouštíme kompletní.

Naše domněnky se potvrdily. Během půl hodinky se k nám přidaly další dvě stopařky z Francie, konkrétně z Bretaně a spolu jsme tam bez úspěchu zůstali stát dobrých 5 hodin až do stmívání. Slečny byly obdivuhodné a zasloužily si můj velký respekt. Byly na cestách bez mobilních telefonů! To znamenalo bez GPS, bez možnosti volání a bez internetu. Troufli byste si to?

Ve večerních hodinách se na místě objevili ještě další dva stopaři – mladý pár, který měl namířeno do Maďarska. Odvážné Francouzky byly tou dobou už na cestě do města, hledajíc hotel. My to zrovna balili a zvýhodněni tím, že známe okolní terén, mířili na nedaleké pole. Rozložíme stan.

Zagreb a zdravotní komplikace – to je moje!

Když už tma pokryla celou oblohu, stan byl postavený a my přichystaní ke spánku. Škoda jen, že jsme neměli k dispozici žádné jídlo. Pravděpodobně bych měla o něco příjemnější noc. Na prázdný žaludek se většina léků brát nemá (proč jsem ty zatracené léky musela brát?) a můj žaludek mi tento prohřešek jen tak nedaroval – tak zle mi snad ještě nebylo!

Před půlnocí nastala hotová průtrž mračen a v tom nečasu, jsem tam pochodovala z jedné strany pole na druhou až k dálnici a zpátky, než se ten můj naštvaný orgán trávicího ústrojí uklidnil. Proklínala jsem Zagreb, který mi neustále způsoboval jen samé nepříjemnosti! Ve finále jsem už jen seděla jak hromádka neštěstí u cesty a pozorovala auta, jak se objevují ve tmě a pak zase mizí. Upřímně řečeno, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Když jsem pak ulehala zpátky vedle Bogeyho, s myšlenkou, že jsem stejně strašně spokojená takhle na cestách, že to miluju nade vše, tak přímo tam mě napadlo, že si ty zážitky z cest musím někde sepsat. Protože bych nerada zapomněla jeden jediný okamžik (včetně tohoto nepříjemného). A tadá – mám blog! Nakonec mi bylo zase skvěle a já mohla v klidu usnout.

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství začíná! pochází z Hitchdiary

Stojíme u dálnice s cedulí RIJ symbolizující naši touhu dostat se do Rijeky, komentujeme projíždějící auta a užíváme si krásného počasí, které se nám poslední dny spíše vyhýbalo. Mezitím co s otevřenou pusou zíráme na super luxusní auťák, který kolem nás jen rychle prosviští, z kolony aut si nás přijíždí vyzvednout menší, o něco méně impozantní, ale přece krásné, autíčko.

Řidičem je muž středního věku s krásnou ženou po boku – na místě spolujezdce. Zabíráme tedy zadní sedačky a je pro nás milým zjištěním, že nás sympatický pár hodí až přímo k pobřeží. Poté se dáváme do klasických konverzací, kdo jsme, kam jedeme a odkud jsme? Když řidič zjistil, že jsme Češi, se zájmem se nás zeptal, zda známe Tomáše Berdycha.

Manažer Tomáše Berdycha je Chorvat

No jasně že známe! Ne že bych sledovala tenis nebo se o naše tenisová esa nějak blíže zajímala. To jméno však musí znát každý Čech, tedy i my a tak jsme se ještě s větším zájmem dotázali, jak je možné, že našeho Berdycha zná i on. S úsměvem nás informoval, že je jeho manažer. Wow!
A tak jsme si vesele jeli – já, Bogey, Berdychův manažer a jeho žena směrem na jih, klábosili o životě a těšili se na tu slanou vodu, která na nás v Kvarnerském zálivu ve velkém množství čekala. Byli jsme dovezeni přímo před bránu jednoho z místních kempů – škoda jen že do kempu nechceme.

Po prvním prozkoumání terénu nám bohužel došlo, že pokud si chceme na moře třeba jen sáhnout, jinak než z kempu nebo z pozemků místních hotelů to nepůjde. Celé pobřeží bylo hustě osázené a zaprodané turistickému ruchu. Nemohlo se přeci stát, že by zůstal nějaký metr čtvereční pláže, z kterého by nikomu nekápla ani koruna.

S poslední nadějí jsem ještě zkontrolovala žádosti na couchsurfingu – nic. A tak jsme si v nejlevnějším kempu (konkrétně autokempu Preluk) předplatili pár nocí a doufali, že se nám na náš profil ozve někdo ještě během našeho pobytu. Měla jsem takový smutný pocit, že jsme jako čecháčci předurčeni k dovolené v kempu v Jugošce s partou ostatních českých kolegů, kteří neustále propagují hit v podobě ponožek v sandálých.

Příběh ze sprch

Na toto téma mám i jednu zajímavou příhodu z dámských umýváren. Když jsem si tak v jedné z kabinkových sprch užívala zdroje čisté vody na maximum, začal se z vedlejší kabinky ozývat nepřeslechnutelný rozhovor. Česká matka sprchovala svého synka a v domnění, že jí nikdo nerozumí, kritizovala tomu chudákovi nepěkným způsobem snad všechno včetně jeho veselé nálady. Takový demotivační promluv do duše mladého dítka.
Kroutím nad tím hlavou, když v tom klučina oznámí své mámě, že by ještě potřeboval na záchod. „Cože? To si děláš srandu? To jsi nemohl říct předtím, že ještě potřebuješ na velkou?“ zařve mamina tak, že z ní dostávám strach i já. Klučina tenkým hláskem vysvětluje, že chce jenom na malou. To mámu rozohní ještě více. Proč se jako nevyčůrá tady a teď ve sprše? Jestli je jako normální, že ji bude zdržovat ještě návštěvou WC? Podívám se na zem, na tu podlahu, kterou teď všichni sdílíme, a protýká po ní voda z jedné kabinky do druhé. Rychle vypínám vodu a ještě rychleji opouštím kabinku.
Nezapomenu tu ženu důrazně česky pozdravit, aby se třeba alespoň trochu zastyděla, a mizím. Každopádně lidi neblbněte. Snažte se tu naši českou reputaci v zahraničí napravovat a ne ještě zhoršovat. To je vážně typický průměrný Čech takový negativní ňouma, co čůrá v moři a společných sprchách?

Nehledě na české turisty, jsme si však náš pobyt, jak jinak, skvěle užili. Většinu času jsme trávili v okrajové části města Opatija trochu dál od kempu, pochutnávali si na skvělém jídle a pití a chytali bronz. Udělali jsme si i výlet do centra Rijeky, které na mě udělalo mnohem lepší dojem, než námi obývaný kemp. Nakonec nastal i můj narozeninový den a tak jsem narozeniny u moře oslavila alespoň já (Bogey ty své slavil v nemocnici).

Cesta je cíl

Nakonec mě pobývání v kempu přesvědčilo o tom, že cesta je cíl. Mé oblíbené heslo co se týká cestování i života obecně. Tolik úžasných věcí jsme cestou k moři zažili, situace těžké i veselé, především ale originální a neopakovatelné. Vždy jsme si však poradili a vždy to nějak dopadlo a my máme plno nezapomenutelných zážitků k vyprávění. V kempu už jsme spíš jen tak odpočívali a trochu odbočili z cesty stopaře dobrodruha. Ti lidi v kempu však tu zábavnou část úplně přeskočili. Nechali se dovézt až na místo a vůbec jim nedochází, že se tak připravili o tu lepší část „dovolené“. (Ale plně chápu, že ne všichni jsou tak šílení jako já )

Původně měl být tento trip založen na procestování Slovinska. Na stopování je však krásné to, že vaše cesty nejsou tak úplně ve vašich rukou a nedají se naplánovat. Paradoxně jsme tedy strávili velkou část výletu v Chorvatsku, za to ve Slovinsku jsme prozkoumali pouze Lublaň, a to především nákupní centrum BTC City. Datum konce Bogeyho pracovní dovolené se však blížilo a my se rozhodli s dostatečnou časovou rezervou otočit náš směr stopování opět na naši domovskou Moravu.

Příspěvek Rijeka – Jak jsme stopli manažera Tomáše Berdycha pochází z Hitchdiary

Couchsurfingová síť nás opět nezradila a zprostředkovala nám dalšího hostitele. Byl to Mateo – 20ti letý Chorvat, jež strávil nějaký čas na Slovensku a tak docela rozuměl i naší češtině. Svou roli hostitele bral velmi zodpovědně a tak nás hned na začátek provedl historickým centrem Zagrebu.

Je skvělé si nechat ukázat město od rodilého obyvatele. Ačkoliv mě historické záležitosti a turistická místa velmi neoslovují, od Matea jsem si tuto prohlídku užila. Dozvíte se zkrátka, jak se na své město dívá jeden z občanů. Není to ten pohled z turistických příruček, který se vám běžně dostane.

V Chorvatsku musíš ochutnat burek a ćevapi

Nakonec nám Mateo prozradil dvě věci, které podle něj musí udělat každý, kdo navštíví Chorvatsko. Překvapivě se ani jedna netýká návštěvy historických nebo kulturních památek. Oba požitky jsou ze sfér gastronomických. Tedy – ochutnat burek a ćevapi. První z pochoutek jsme již měli tu čest ochutnat a tak nám Mateo slíbil k večeři právě specialitu druhou – čevapi.

Doprava pro cizince zdarma

Díky Mateovi jsme následně zjistili, že cizinci v Zagrebu nemusí platit za dopravu. Resp. jsou zde zákony nastavené tak (ne)šikovně, že je pro revizory jednodušší vás s pokutou neotravovat. A tak jsme byli v zagrebských šalinách rebelové a plně využívali těchto chorvatských benefitů (snad nám to karma a Zagrebački električni tramvaj odpustí).

S Mateem jsme si hodně povídali o našich i jeho cestách. Mezi řečí jsme zjistili, že všichni tři máme tento týden narozeniny a to samozřejmě vyžadovalo oslavu. Náš večerní program byl tedy jasný, pracovně jsme jej nazvali Triple Birthday Party a proběhl, jak jinak, v našem oblíbeném pivovaru Mali Medo. Intenzivní déšť nás tentokrát donutil vychutnat si pivo i hudbu z vnitřních prostor podniku.

Další den, přesněji řečeno Bogeyho narozeninový den, jsme už Zagreb chtěli opustit a vydat se konečně někam na pláž. Ačkoliv k těm typickým dovoleným a lá kemp, čeští turisti a chorvatské moře máme s prominutím odpor, takticky jsme usoudili, že když si najdeme nějaké méně turistické místo, kde ilegálně rozložíme stan nebo ještě lépe couchsurfing, bude i chorvatské moře fajn.

Rozloučili jsme se s Mateem a vydali se k dálnici, která přímo mířila k nejbližšímu pobřeží. Místo na stopování vypadalo slibně a my už si přichystali stopovací cedule, když v tom karma řekla NE! Nebo spíš můj zdravotní stav, který si akutně žádal lékařskou pomoc.

Kde v Zagrebu hledat doktora?

Byla potřeba ihned změnit plán a rychle jednat. Já toho moc schopna nebyla, o to více si cením toho, jak schopný byl v tomto ohledu Bogey. Právě kvůli situacím jako je tato, doporučuji jezdit na cesty s parťákem. Člověk nikdy neví, co se může stát. Z okraje města jsme se s mírnými komplikacemi dostali autobusem k centru. Řidič nám doporučil vyhledat lékárnu a zeptat se na nejbližší lékařskou péči tam. Tak jsme i udělali a nakonec se dostali do jedné ze zagrebských nemocnic.

Byla jsem mile překvapena! Naproti tomu, jak zdlouhavá byla cesta na místo, v nemocnici už šlo všechno jak po másle a během pár minut jsem byla vybavena nejnutnějšími léky. Dokonce se mě nikdo neptal na pojištění a neřešila se žádná zbytečná byrokracie, jak to známe z Česka. Tímto bych ráda poděkovala chudákovi Bogeymu, který své narozeniny místo u moře, strávil se mnou v nemocnici a zároveň pochválila chorvatské zdravotnictví za to, že mi umožnilo pokračovat v cestě.

Dnes už však ne. Západ slunce se pomalu blížil a my byli už pátým dnem v Zagrebu – docela nedobrovolně. Neměli jsme ani kde spát a vzhledem k totálnímu vyčerpání a mému ještě ne tak fit stavu, jsme se rozhodli si rezervovat místečko v některém z nejlevnějších hostelů.

Levné ubytování – hostel Maju Jaya

Situaci jsme rychle vyřešili přes booking.com, kde jsme si vybrali dvě poslední místa v share roomu (= sdílený pokoj pro více lidí) v hostelu Maju Jaya. Za tu cenu jsme čekali ledasco, ale ubytování nás velmi příjemně překvapilo. Profesionální a přátelský přístup recepční i v pozdních nočních hodinách, moderní vybavení, moc pěkné a čisté sociální zařízení a taky pro nás děti digitální doby – wi-fi!

Ráno jsme opět začínali tam kde včera. K našemu překvapení, jsme se opravdu ocitli kousek od místa, kde jsme se před 24mi hodinami loučili s Mateem. Alespoň jsme už přesně věděli, kam se máme vydat, na jakou šalinu nastoupit a jak se dostat k dálnici.

Cestou jsme měli tu čest otestovat jízdu na černo v praxi. Asi 3 zastávky za hlavním nádražím nám na rameno poklepala paní revizorka. Bogey byl zaskočený a přesně tak se i tvářil. Asi ho nenapadalo, co té milé paní říct, abychom nevypadali jak hajzlíci, co vědomě porušují zákony. Evidentně si nebyl jistý ani tím, který jazyk použít a tak na pobídnutí „ukažte lístky“ odpověděl s poněkud rusáckým přízvukem „niemame“. To slovo, které z něj vyšlo, jakým tónem a s jakým výrazem to podal, mě na místě rozesmálo, smála jsem se tomu několik dní potom a doteď se směju, když si na to vzpomenu. Na druhou stranu, když paní zjistila, že nejsme zdejší, s neupadajícím úsměvem nás jen poslala za řidičem, ať si jdeme lístky koupit. Asi jsme ani nemuseli, ale kvůli příjemné paní revizorce, jsme to udělali.

Nakonec jsme se na námi již navštívené stopovací místo dostali, napsali si na ceduli nápis RIJ a čekali, až nás nějaký milý řidič do Rijeky zaveze.

Příspěvek Zagreb – Místo pláže nemocnice pochází z Hitchdiary

Příjezd do Zagrebu byl pro nás jako osvobození – osvobození od života na ulici v Lublani a nový začátek našeho tripu. Opravdu se zdálo, že se blýská na lepší časy – počasí dostalo rozum a my měli dokonce kde spát. Přes couchsurfing jsme se domluvili s Gasperem – mladým podnikatelem v oblasti web designu, a doufali, že pro dnešek všechno klapne, jak má.

A světe div se, klaplo. V pozdních večerních hodinách jsme dojeli na Gasperem přesně udanou adresu, zazvonili a uvítal nás usměvavý sympaťák, který nám ihned ukázal celý byt. Jedním slovem „wow“. Krásný, moderně vybavený byt s balkonem a koženým gaučem pro nás. Ve srovnání s tím, v čem jsme spali předchozí noci, jsem se cítila jako v paláci. Hned na to nás Gasper nasměroval do sprchy. Jednak věděl, že je to přesně to, co každý stopař potřebuje a hlavně to asi i cítil

Komfortní ubytování v Zagrebu

Protože už bylo pozdě na to někam vyrážet nebo podnikat něco akčního, strávili jsme večer s hostitelem, televizním seriálem (v chorvatštině) a belgickým pivem, které jsme Gasperovi dovezli jako dárek a které se mi při otevírání povedlo rozlít na bílý huňatý koberec (ups, trapas). Gasper nám vyprávěl o sobě, o své firmě, o tom jak přišel k tak krásnému bytu za hodně solidní cenu a taky o svých cestách. Nejvíce mě zaujalo jeho vyprávění o Bali, o tom, že to vůbec není tak krásné místo, jak si lidi představují a mimo turistické zóny převládá chudoba a zoufalství.

Nakonec se nám omluvil, že nám v následujících dnech nevěnuje velké množství času, protože musí pracovat. Ukázal nám tedy zajímavá místa na mapě a udělal nám takovou před-prohlídku města s pomocí Google Street View, abychom zítra v Zagrebu nebloudili. To jsme patřičně ocenili. Ono totiž, já a Bogey máme takovou speciální vlastnost. Když jsme spolu, hodně se nám stává, že nějak nevnímáme okolní svět a pak se lehce ztrácíme, bloudíme, nestíháme, nesystematicky přecházíme z jednoho místa na druhé, zkrátka poletujeme jako motýlci a tak jsme tento stav resp. činnost nazvali – motýlkování. Mezi námi už je to nyní zavedený termín, a pokud čtete mé články, hodí se vám význam tohoto pojmu znát.

Další den jsme vyrazili zkoumat město doopravdy. V první řadě jsme hledali, kde se najíst. A protože jsme nebyli schopni si vybrat podnik a chodili od jedné restaurace ke druhé a do toho ještě hledali směnárnu, obědvali jsme až výrazně po poledni. Motýlci.

Čeští stopaři v televizi

Během dnů strávených v Zagrebu se nám stalo plno zajímavých věcí. Například jsme v lehce podnapilém stavu dávali rozhovor chorvatské televizi (doteď doufáme, že to nikdo z našich známých nikde neobjeví ). Několikrát jsme navštívili rozhlednu The Zagreb Eye v jejímž nejvyšším patře je k nalezení příjemné posezení s možností zahrát si legendární hru Člověče, nezlob se! Obsluha byla neskutečně překvapená, že pravidla této hry známe. Nás naopak udivoval fakt, že většina návštěvníků Zagreb Eye viděla hru poprvé v životě.

A pokud bych měla zmínit místo, které na mě udělalo úplně největší dojem, byla by to ulice zvaná Tkalčićeva. Dlouhá ulice hustě posetá hospůdkami, kavárnami, cukrárnami, zkrátka všemi možnými podniky, určenými ke společensko-konzumnímu vyžití. Všechny tyto podniky měli jednu společnou věc – venkovní posezení. Člověk procházející ulicí tedy velmi těžko hledal, kde jeden podnik končí a druhý začíná.

I v této velké změti možností, kde se nasytit a napít, jsme našli svého favorita. Jednoznačně u nás vyhrál zagrebský pivovar Mali Medo. Tamní pivo chutnalo výtečně (a to říkám jako Čech, který nedá na to naše dopustit). Mají několik druhů s různým obsahem alkoholu a ke každému jednomu se váže zajímavý příběh a speciální receptura. Úžasnou atmosféru dotváří živá hudba, ne jen tak leda jaká. Z okénka v druhém patře pivovaru, vykukuje hlava zpěváka, jež působí jako by hrál lidem přímo ze svého obyváku. V případě, že někdy navštívíte Zagreb a máte rádi pivo, tento podnik patří mezi „must visit“ místa.

Jelikož jsme couchsurfing měli domluvený pouze na dvě noci a my ještě Zagrebu neměli dost, rozhodli jsme se najít si gauč další. Napsali jsme tedy pár lidem žijícím ve městě a čekali, zda se nám někdo ozve.

Příspěvek Zagreb – Tkalčićeva ulica a Zagreb Eye pochází z Hitchdiary