Osobně pracuji a u toho cestuji po světě už přes 8 let. Za tu dobu jsem si prošla více typy povolání a pracovních poměrů, kdy jsem začínala jako zaměstnanec a postupně začala pracovat na svých projektech, které se nyní staly mým podnikáním. Za tu dobu jsem poznala spoustu kolegů, digitálních nomádů, ale i jiných cestovatelů, jejichž různá povolání mi byly inspirací pro tento článek. Třeba dnes inspirují právě vás.

18 tipů na práci odkudkoliv

1. Bloger/Content Creator

Jako první musí samozřejmě zmínit to, co živí mě a to je tvorba online obsahu. Je to práce, kterou člověk vykonává čistě sám na sebe – jste pány svého času, ale hlavně i místa. Ať už budete mít web/blog jako já nebo se zaměříte na budování obsahu pro Instagram, YouTube nebo TikTok, tvorbou obsahu si dnes lze slušně vydělávat. Každá platforma má svá specifika, ale zpravidla platí, že vydělavat se dá především skrze reklamu, spolupráce, affiliate marketing, případně pak i prodejem vlastního produktu/merche. Pro tuto práci nejsou v podstatě žádné velké predispozice, musíte hlavně začít, konzistentně pracovat na obsahu a získat si publikum. Určitě neříkám, že je to jednoduché, ale začít může každý, bez velkých finančních investic.

2. Správce sociálních sítí

Správce sociálních sítí rozhodně patří mezi povolání, která lze vykonávat online. Řadím jej hned na druhé místo, protože i touto prací jsem si sama prošla – při mé první „pracovní“ cestě do zahraničí jsem si přivydělávala právě správou sociálních sítí pro klienta. Jako social media manager můžete pracovat jak sami na sebe (OSVČ) nebo se nechat zaměstnat a mít o něco jistější příjem. V zaměstnání je však potřeba vyjednat si podmínky umožňující vycestování ze země, v tom vám dá zase větší volnost OSVČ. Výhoda u správy sociálních sítí je, že si příspěvky můžete plánovat na nějakou dobu dopředu, můžete si tedy organizovat svůj pracovní čas dle potřeby.

3. Editor videí

A poslední tip, který jde přímo z mé vlastní zkušenosti, je práce editora videí. Pracovala jsem takto pro klienta a časem mi jeho práce pokryla celý full-time. Nakonec jsem pro tuto firmu (na dálku) vedla celý video produkční tým, což byla velmi cenná zkušenost. I na dálku se tedy lze vypracovat z „řadového zaměstnance“ do vedoucí pozice. Taktéž je to práce, kterou můžete dělat jak sami na sebe tak v zaměstnání. Pokud jste schopni video i točit a následně zpracovat a nevadí vám cestovat s foto/video vybavením, můžete nabízet služby jako točení produktových nebo reklamních videí. Tato práce sice není na dálku, ale klienty si můžete hledat vždy v destinaci. Videa můžete také nahrávat a prodávat na fotobankách/videobankách.

4. Grafik

S prací video editora jde ruku v ruce také práce grafika. Opět je to práce, kterou můžete dělat jak v zaměstnání, tak na sebe, ale práce na sebe vám dá rozhodně větší volnost. Mezi digitálními nomády najdete spoustu freelance grafiků a grafiček a spousta jich je také mezi mými přáteli. Pokud si najdete dobré a stále klienty, můžete si takto také slušně vydělávat – obzvlášť, pokud vaši klineti budou např. z USA. Pro praktické tipy ohledně hledání klinetů při práci grafika doporučuji podcast mé kamarádky – Ven z krabice, kde najdete nejen tipy pro grafiky, ale obecně pro freelance či cestování.

5. Učitel angličtiny (nebo jiného jazyka)

Práci učitele angličtiny jsem sama reálně zvažovala, když jsem ve Vietnamu řešila finanční (resp. klientskou) krizi bez toho, aniž bych měla peníze na letenku domů. Naštěstí jsem tehdy našla další klienty a mohla cestovat dál, ale nápad na práci to byl super. Parta lidí, s kterou jsem se ve Vietnamu seznámila, učila angličtinu v tamní mateřské škole. Byli to jak rodilí mluvčí, tak ti, co měli angličtinu jako druhý jazyk.

Ve školkách v Ho Chi Minhu brali tehdy téměř kohkoliv, kdo uměl anglicky konverzovat. Zpravidla to totiž vždycky byla lepší úroveň angličtiny, než měli tamní učitelé. S tímto typem práce sice nemůžete neustále cestovat, ale pomalu se to dá. Kamarád takto učil angličtinu např. půl roku v Číně, půl roku ve Vietnamu, atd… Nakonec sám založil platformu pro online učení jazyků.

Jazyky však můžete učit online a na dálku jednoduše. Můžete své klienty učit přes Zoom, Skype a podobné platformy nebo se připojit na platformu jako je např. italki.

5. Copywriter

Baví vás psání textů ale do vlastního blogování se pouštět nechcete? Pak můžete psát pro klienty, kteří vám za váš text ihned zaplatí. Opět samozřejmě můžete vybírat mezi prací pro klienta nebo pro zaměstnavatele. Mezi copywritery je běžná i práce pro agenturu, což je takový střed mezi zaměstnáním a prácí sami na sebe. Každá agentura to má jinak, některé vás jednoduše zaměstnají, u jiných budete pracovat na fakturu. Je to hezký kompromis pokud začínáte a ještě nemáte klienty. Práce na dálku je to v dnešní době skvělá (pokud se nebojíte, že vám ChatGPT vezme práci… osobně doporučuji se AI technologií nebát a spíše se s nimi učit pracovat, ale kdo ví, jak to bude za pár let).

6. Programátor/developer

I jako programátor se samozřejmě můžete živit na dálku. K práci nepotřebujete nic jiného než počítač. Spousta přátel, které jsem poznala na cestách, jsou právě developeři, kteří zpravidla pracují pro různé klienty, případně jsou zaměstnáni na dálku. Na druhou stranu, já sama mám vystudovanou fakultu informatiky a spousta mých bývalých spolužáků se logicky živí programováním. Paradoxně nevím o žádném (oprava, teď jsem si vzpomněla na jednoho), co by využil potenciálu a začal cestovat. Když jsem se ptala, buďto o cestování ani zájem nemají (home office je pro ně doslova home office) a nebo jim to neumožňuje pracovní smlouva. Spousta zaměstnavatelů totiž nepovoluje svým zaměstnancům na home office vycestovat ze země. Bylo mi řečeno, že je to kvůli daním a nutnosti vykonávat práci v zemi, ve které firma odvádí polatky (?). Ale neberte mě za slovo a tuto informaci si případně ověřte, rozhodně nejsem v této oblasti expert a nemám s tím sama zkušenost.

Shrnuto podtrženo, pokud chcete cestovat při zaměstnání jako programátor, musíte si vyjednat vhodé podmínky se zaměstnavatelem (jako ale v každém zaměstnání, které chcete provozovat na dálku). Daleko častěji se však mezi digitálními nomády potkávám s tím, že si programátoři sami hledají klienty nebo založí vlastní firmu.

7. Virtuální asistent/ka

Práce virtuální asistentky/virtuálního asistenta je v posledních letech hodně oblíbená. Čím dál více podnikatelů potřebuje takovou virtuální asistentku, obzvlášť těch, co sami pracují na dálku. Na vykonávání této práce navíc nepotřebujete spoustu odborných znalostí, spíše se učíte za chodu podle potřeb klienta. Že nechcete být „jenom nějaká asistentka“? Podle mě je to skvělý začátek, pokud sami nevíte, jak začít podnikat. Při práci virtuální asistentky se můžete učit od úspěšných podnikatelů a případně pak začít svůj vlastní byznys. Kamarádka, kterou jsem poznala v Kolumbii tehdy dělala virtuální asistentku, dnes má svoji úspěšnou agenturu s virtuálními asistenty a asistentkami.

Nevýhodou může být, pokud po vás váš klient bude potřebovat dodržovat určitou pracovní dobu. To se pak z tropického pobytu v Asii může stát jedna velká noční šichta (někomu to ale vyhovovat může). To platí obecně pro všechna povolání, kde klient/zaměstnavatel potřebuje vaši aktivní přítomnost v určitý čas. Pořád však můžete pohodlně cestovat v rámci časových pásem blízkých tomu našemu a to vám stále dává slušný vyběr nomádských destinací vhodných na práci odkudkoliv.

8. Letor/ka jógy

Jóga se sice nedá moc učit online (moment, vlastně dá, ale o tom více v bodě č. 9), za to je to činnost, kterou můžete provozovat kdekoliv na světě. S jógou sice nebudete cestovat každý týden do nové destinace, ale můžete se usídlit v jedné z klasických nomádských destinací a učit jógu na místě. Domluvit se s místním studiem, nabídnout své služby v coworcích či na různých co-living místech. Takto můžete učit třeba rok na jednom místě a pak se přesunout dál. Spoustu letkorek z celého světa, které s jógou cestovaly, jsem potkala právě na Bali, v Kolumbii a také v Mexiku.

Má blízká kamarádka zase pořádá několikrát do roka surf & yoga retreat (Pošli Vesmír) v lokacích jako je Porto, Tenerife nebo Sri Lanka. Často tak cestuje právě díky józe.

9. Online kurz čehokoliv

Pokud máte pocit, že to, čím se aktuálně živíte, nelze převést do online prostředí, pak zpozorněte právě teď. Pokud máte nějaké dovednosti, něco co můžete předat a mohou mít hodnotu pro ostatní, můžete vytvořit online kurz a ten začít prodávat. Takový kurz můžete natočit jako kadeřnice, laktační poradkyně, jóga lektorka nebo zedník. Neříkam sice, že je lehké kurz dostat mezi lidi, je potřeba ovládat alespoň základní principy marketingu nebo mít po ruce zkušenější osobu, výsledek ale může být odměňující a umožnit vám vycestovat kamkoliv na světě, usadit se v chaloupce daleko od ruchu města, zrkátka „pracovat odkudkoliv“.

10. Hráč pokeru

Věřte tomu nebo ne, ale i mezi hráči pokeru je běžné cestovat jako digitální nomád. Mnohokrát jsem v coworcích spatřila, jak má někdo celý den na obrazovce online poker. Často před sebou mají i několik monitorů a několik rozehraných her naráz, hrají online a to je živí. Počítejte s tím, že práce je to asi trochu riziková, ale ono která práce na volné noze není?

11. Eshop/dropshipping

Z nuly vybudovat eshop, který funguje bez vás a vy si můžete ihned vycestovat zní spíše jako pohádka. Není to sice jednoduché a buď to trvá čas a nebo vás to stojí peníze, ale jde to. Pokud už např. eshop máte a jste schopni zaplatit lidi a práci delegovat na tolik, abyste nemuseli být neustále přítomni v Česku, dává vám to spoustu času na cestování.

A pokud žádný eshop zatím nevlastníte, je možnost začít s tzv. dropshippingem. Je to internetový obchod, který na první pohled vypadá úplně stejně jako každý jiný eshop, ale vy nemáte žádné sklady, žádné zboží. To posíláte přímo od vašeho dodavatele v momentě, kdy se u vás na webu vytvoří objednávka. V takové situaci nepotřebujete nikde fyzicky být a své případné zaměstnance můžete zaměstnávat taktéž na dálku.

S tímto typem byznysu mám také zkušenost, protože jeden takový dropshippingový obchod byl mým dlouhodobým klientem. Majitel všechny své zaměstnance zaměstnával na dálku a sám cestoval po světě. Další možností jak pracovat na dálku může být zaměstnání právě v takové firmě, která je celá „remote“ (=všichni pracují online, firma nemá žádné fyzické kanceláře).

12. Online poradenství

Další způsob jak monetizovat vaše skills nebo zkušenosti, je online poradenství nebo školení. Pokud jste expert ve svém oboru (např. SEO, Social Media, účetnictví), nebo je váš obor zkrátka předurčenej k poradenství (laktační poradenství, výživové poradenství, terapeut), můžete své služby nabídnout online, přes Skype, přes Zoom nebo například v situaci účetní stačí přes email či telefon.

13. Dobrovolničení/workaway programy

A pokud netoužíte vydělávat velký peníze, ale hlavně cestovat a poznávat jiné kultury, můžete cestovat a pracovat nízkonákladově. Např. si v každé nové lokaci najít dobrovolnickou práci, kde vám za vaši práci poskytnou jídlo a ubytování, někdy i nějaké kapesné. K podobným účelům slouží tzv. workaway pobyty. Ty si můžete vyhledat a domluvit již dopředu, aniž byste v lokaci reálně byli. Tento způsob výdělku není idální dlohodobě, málokdo vydrží pracovat desítky let jen za střechu nad hlavou a jídlo, ale je to skvělý způsob jak poznat místní kulturu trochu z jiného úhlu pohledu a jak procestovat svět, aniž byste na to měli peníze. Hodí se např. skvěle jako letní brigáda pro studenty nebo na tzv. gap years.

14. Investujte do nemovitostí

Spravovat na dálku nemovitosti a měsíčně pobírat nájemné zní docela jako sen. Rozhodně je to můj sen! Není to vůbec jednoduchá cesta (není to jako založit blog a začít psát), potřebujete k tomu značný kapitál a pokud nemovitost koupíte na hypotéku, nebude vám to samo o sobě schopné vydělat na cestování ještě nějakej ten rok (a zpravidla budete pro hezký příjem potřebovat vlastnit nemovitostí více). Ale je to pomalá cesta k absolutní finanční nezávislosti. Opět to není bez práce ani poté, co nemovitost splatíte, pojí se s tím spousta práce a možných komplikací. Ale rozhodně vás to nezaměstná na 8 hodin denně a správcování nemovistí můžete časem delegovat. Tak já jen, že pokud nějaký kapitál máte a přemýšlíte co s ním… Pokud vás téma zajímá, určitě doporučuji sledovat např. aktivity Realitního Shakeru, který se právě na vzdělávání na téma investování do realit zaměřuje.

15. Trading

Investovat samozřejmě můžete i do kryptoměn nebo do akcií nebo čehokoliv, co dává v dané době smysl. Aby to však byla forma obživy a ne jen uložení peněz, je pořeba více riskovat, spekulovat, ale především rozumnět danému trhu. Pak se stáváte tradery a vskutku si takto můžete vydělávat velmi slušné peníze.

16. Přednášející

Můžete přednášet jakožto spcialista ve svém oboru a jezdit po konferencích po celém světě. Aby vás však zvali na konference jako řečníka a experta na dané téma, musíte mít za sebou už nějaké zkušenosti, případně funkční byznys. Přednášení samo o sobě zpravidla není jediným zdrojem obživy řečníků (napadají mě tak možná známí motivační speakeři, ale i oni většinou mají i nějaký ten online kurz či knihu).

S čím se však setkávám častěji jsou cestovatelé, kteří nějakou část svého času cestují (zpravidla dobrodružně nebo nějakým zajímavým způsobem) a pak mají období, kdy necestují a přednáší o svých cestách po cestovatelských klubovnách, kinech a přednášových halách všude po ČR. Osobně doporučuji zajít na některou z přednášek Slávka Krále nebo stopařky Jahu. Mohou vás inspirovat nejen v tom, jak si na cestách vydělávat.

17. Spisovatel

Pokud rádi píšete, můžete se stát nejen copywriterem nebo blogerem, ale dokonce třeba spisovatelem. Můžete napsat vlastní knihu. Jestli je možné, aby vás vydání vlastní knihy v dnešní době uživilo, to nevím, ale minimálně se může jednat o jeden z více zdrojů příjmů. Mezi mými přáteli je poměrně dost lidí, co vlastní knihu vydalo. Často jsou to knihy odborné, případně cestopisy nebo dokonce beletrie, jak pro děti, tak pro dospělé. Nemusíte být tedy vyloženě J. K. Rowlingová na to, aby vám knihu vydali a vy si tak vydělali alespoň pár peněz.

18. Busker

Znáte busking? Jedná se o pouliční umění, za které vám kolemjdoucí, pokud chtejí, platí. Často přispějí jednou dvěmi mincemi, ale korunka se přidá ke korunce a za odpoledne můžete mít pěkný ranec peněz. Já osobně mám s buskingem také zkušenost. Hrávali jsme na flétnu a ukulele na našich cestách stopem a samotnou mě udivovalo, kolik peněz si je člověk schopný vydělat. Např. za jedno odpoledne hraní v Budapešti jsme si vydělali na cestu autobusem do Sofie v Bulharsku pro 4 lidi. Na ulici můžete hrát na hudební nástroj, zpívat, tančit, provádět akrobatické kousky, hrát divadlo, vlastně cokoliv co vám jde, co lidi kolem potěší a ideálně nebude spíše rušivé (pak vám ale možná budou platit za to ať odejdete, taky taktika).

Zdá se vám, že se jedná jen o přivýdělek pro mladé cestovatele a nemůže fungovat dlouhodobě? Zrovna několik dní zpátky jsem měla možnost mluvit s busking umělcem (mohlo mu být kolem 50 let). Byl to Čech, který na Kanárských ostrovech dělá na ulici bubliny. Jistě to znáte, takové ty velké bubliny, které ze všeho nejvíc zbožňují malé děti. Říkal, že mu běžně stačí dělat bubliny 2 hodiny dopoledne, 2 odpoledne a má za den vyděláno. A na Kanárech se mu žije moc hezky. Podotýkám, že se jedná o práci, kdy musíte cílit na rušnější a turističtější destinace.

Proč pracovat odkudkoliv?

Jaká ja vaše hlavní motivace pro „práci odkudkoliv“? I pokud netoužíte non stop cestovat, práce nezávislá na lokaci vám dá obrovskou volnost. Nemusíte řešit volno v práci kvůli hodinové navštěvě u doktora. Můžete pracovat doma z gauče. Můžete pracovat z chaloupky u lesa. Můžete pracovat z tropického ráje a nebo z vlaku cestou za rodinou (zaláží jak kterou práci tedy). Některá zde zmíněná povolání dokonce umožňují vydělávat peníze, i když zrovna aktuálně nepracujete (někdy se tomu říká pasivní příjem, ale věřte, že neexistuje nic jako zcela pasivní příjem). I pokud je vaše práce lokačně závislá, ale můžete ji vykonávat z vámi vysněné destinace nebo díky tomu trávit více času s rodinou, je to zkrátka dream job!

Mě motivuje hlavně nezávislost. I pokud mě přestane bavit cestovat, pokud se mi např. odstěhuje nějaký rodinný člen nebo kamarád do zahraničí, můžu ho navštěvovat kdykoliv chci a na jak dlouho chci. Minulý rok jsme si navíc pořídili chatu na samotě u lesa a tak spoustu času trávím tam. A pak rozhodně to cestování! To je zkrátka moje láska. Zážitky z cest z velké části formovali mou osobnost a jsem neskutečně vděčná, že můžu.

Co motivuje vás?

Způsobů, jak si vydělávat online nebo tak, abyste mohli cestovat, není málo. Můžete si najít klasickou práci z domova nebo hledat práci v každé nové destinaci. Závěrem však je, že pokud vaše srdce touží dlouhodobě cestovat, možností tu je celá řada a stojí za to do toho jít.

Příspěvek 18 tipů na práci odkudkoliv pochází z Hitchdiary

Proč letět na Gran Canaria a pro koho je ostrov vhodný?

Jedním z hlavních důvodů proč ráda jezdím na Gran Canaria (nebo obecně na Kanárské ostrovy) je počasí. Je tu celoročně jarní/letní počasí a můžete sem utéct před zimou v Česku nebo si udělat hezkou letní dovolenou. Zároveň Kanáry patří ke Španělsku, tedy k EU, a tím pádem je cestování sem velmi jednoduché. Žádná víza, funguje vám SIM karta, kterou používáte doma, nepotřebujete dokonce ani pas. Gran Canaria je zkrátka dostatečně daleko, aby zde bylo teplo celoročně, ale zároveň (pomyslně) dostatečně blízko, aby cestování bylo jednoduché.

Dovolená vhodná pro seniory

Když ostrov navštívíte, instantně zjistíte, že se podél pláže pohybují různé demografické skupiny – lze podle toho usoudit, mezi jakými skupinami lidí je destinace nejoblíbenější. A snad nejčastěji tu uvidíte právě důchodce. Z vlastní zkušenosti samozřejmě nemohu posoudit, jak moc je Gran Canaria pro důchodce vhodná, ale podle výše zmíněných informací bych řekla, že velmi. Všímám si také, že je bezbariérový přístup téměř kamkoliv a na městské pláži Las Canteras se odherávají různé hromadné akce pro seniory – tanec, cvičení, apod.

Pobyt pro rodiny s dětmi

Typicky na promenádě podél pláže Las Canteras potkáte i hodně párů s kočárky. Paradoxně jsou většina z nich Češi – Kanáry se hold mezi mladými českými rodinkami rozkřikly jakožto ideální destinace, a není divu. Pláže na Gran Canaria jsou zpravidla písčité s pozvolným sestupem do moře, dětská hřiště jsou snad na každém kroku a hned několik jich najdete podél, nebo přímo na pláži Las Canteras. Na ostrově najdete plno aktivit a výletů, které zabaví děti. A v Las Palmas se lze velmi pohodlně pohybovat s kočárkem. Sama děti tedy nemám, ale strávila jsem zde čas s více přáteli, kteří děti mají a na ostrov se vrací opakovaně.

Pro bezdětné a digitální nomády

Konečně kategorie kam spadám já a tak vám mohu sdělit můj osobní pohled. Las Palmas (hlavní město Gran Canaria) je pro nomádění a delší pobyty perfektní. Sice tu nenajdete obrovské a designově vyladěné coworkingy (např. jako na Bali nebo v Medellinu), ale nějaké tu jsou a pro práci jsou více než dostačující. Osobně jsem vyzkoušela Tigotan Hub v Hotelu Cristina hned u pláže (je to cowork pouze s umělým osvětlením, to je hlavní nevýhoda, ale zase máte za příplatek možnost chodit do hotelového bazénu a na snídaně, ideální cowork pokud se ubytujete přímo v hotelu) a Dojo Coworking (malý sympatický cowork s kuchyňkou, odpočívací zónou a PlayStationem).

Na Las Palmas se mi líbí, že to není žádná párty destinace (mimo teda období karnevalu). Spíše se zde dá žít normální aktivní městský život a přitom strávit většinu času na pláži. Chodím zde „do práce“, do fitka, do sauny, na pole dance, yogu. Je tu možnost surfu i kite surfu. Když se mi rozbil notebook, hned jsem našla servis, kde mi ho během pár dní spravili. Všude se dá dojít pěšky a většinou podél pláže. K dispozici je plno dobrých restaurací – opět podél pláže. A když už mám náladu na večerní zábavu, nejlepší je sednout s přáteli na sangrii a tapas nebo se zúčastnit něktéré z networkových akcí. Pokud vám tohle zní dobře, je to ideální nomádská destinace i pro vás.

Klasická dovolená u moře

A na Kanáry lze samozřejmě letět i na klasickou dovolenou u moře. To pak poletíte pravděpodobně na jih ostrova a ubytujete se v některém z hotelů v hotelových městečkách. Pokud pro dovolenou preferujete hotel u pláže a pobyt v turistické destinaci pak je pro vás jižní část Gran Canaria perfektní. Na klasickou dovolenou však můžete vyrazit i do Las Palmas na sever s tím, že budete ubytováni v některém z bytů ve městě např. přes Airbnb.

Kdy navštívit Gran Canaria

Jak jsem již zmínila, počasí na Kanárských ostrovech je poměrně stabilní. Osobně však preferuji zimní měsíce (např. od února do dubna), kdy je zde nejpříjemněji. Dopoledně a večer je dokonce chladněji (třeba na lehký svetřík) a přes den je kolem 25 – 30°C. A hlavně, i když se teploty vyšplhají ke 30, pocitově je pořád příjemněji, než v klasických tropech, protože většinou lehce fouká. Nenechte se zmást předpovědí počasí. Google nám zde přes zimu pravidleně předpovídá 17 – 20°C, reálně však teplota i v takové dny mžůe vyšplhat ke 30 – alespoň u pláže Las Canteras (ve středu ostrova může být chladněji) a na jihu v hotelové části býva ještě tepleji.

Letní měsíce jsou skvělé pro onu typickou letní dovolenou u moře. Na mě už je tu však příliš horko, hlavně proto, že je málokterý byt v Las Palmas vybaven klimatizací a pokud nemáte dobře řešené větrání, noci nebudou nejpříjemnější. Pokud si však libujete v horku, léto na Kanárech je vaše. Opět příliš nespoléhejte na předpověď počasí, reálně teploty jsou v Las Palmas a na jihu razantně vyšší.

Kde bydlet na Gran Canaria

Z osobní zkušenosti bych doporučila ubytování v Las Palmas podél pláže Las Canteras. Máte zde to nejlepší jak z pláže, tak z města a nejedná se o tolik turistickou destinaci jako podél pláží na jihu. V rámci Las Palmas se pak doporučuji vyhnout ubytování uprostřed poloostrova zvaného Isleta (na obrázku vyznačeno křížkem), kde se může potulovat více bezdomovců a individuí a jedná se zkrátka o chudší část města. Neplatí to pro celou Isletu, ale obzvlášť její východní část.

Pokud však chcete být od města co nejdál a užít si klasickou hotelovou dovolenou u moře, pak vyberte jedno s turistických letovisek na jihu. Např. Maspalomas, Puerto Rico nebo některý z hotelů podél pláže Las Amadores.

Nakonec takové shrnutí výhod v odrážkách.

Co vidět na Gran Canaria

K tomu co vidět na ostrově jsem již napsala samostatný článek (Co vidět na Gran Canaria). Určitě doporučuji pročíst pro detailní info. Ve zkrátkce, za vidění rozhodně stojí duny v Maspalomas, historické centrum Las Palmas Vegueta a několikrát zmíněná městská pláž Las Canteras. Cestujete-li s dětmi doporučuji návštěvu akvária Poema del Mar, zábavního parku Angry Birds a také technického muzea v Las Palmas.

Co ochutnat na Gran Canaria

Letíte-li na Kanáry s tím, že musíte vyzkoušet všechny místní speciality a lokální jídla, pak pozorně čtěte následující řádky. Nejtypičtějíš kanárskou pochoutkou jsou papas arrugadas, které najdete snad úplně v každé restauraci. Jde o malé brambory vařené ve slupce ve slané vodě. Podávají se s červenou omáčkou mojo rojo, která je lehce pikatní a skvěle se hodí ke slaným bramborům.

Obecně ve Španělsku frčí tzv. tapas (=v podstatě jakákoliv malá jídla, která se často sdílí pro stůl a často jí se k popíjení sangrie či jiného alkoholu, v Česku byste měli např. jednohubky, zde k tomuto účelu mají plno různých jídel) a papas arruguadas jsou jedním s nejoblíbenějších tapas na Kanárech. Další zdejší oblíbené tapas jsou také Croquetas caseras (krokety ze šunky, ryby nebo kuřete), Pimientos de Padrón (slané papričky) a nebo také Berenjenas fritas con miel (hranolky z lilku v medu). V tapas podnicích si dáte také pinchos, což jsou v podstatě obložené chlebíky na mnoho způsobů (ale tedy úplně jiné, než jak vypadají obložené chlebíčky v Česku).

Ze španělské kuchyně pak určitě ochutnejte Paellu, ačkoliv není zase tolik typická pro Kanáry – dáte si ji zde však také téměř v každé restuaraci. Neprohloupíte ani jakýmikoliv rybami a mořskými plody, které jsou zde k dostání také na kadém kroku.

Místní pochoutkou přímo z Gran Canaria (konkrétně z městečka Teror) je Chorizo de Teror. Je to klobása s měkkou konzistencí, nejačstěji se konzumuje tak, že si jej namažete na pečivo nebo je součástí zmíněných Pinchos.

Pokud jste na sladké, pak je nevjětší španělskou pochoutkou jednoznačně Churros. Dáte si je buďto jejich kafeteriích (to jsou však od pohledu s prominutím docela pajzly) jněkterýchmístních kavárnách nebo přímo v podnicích zvaných Churreria. A ačkoliv zmrzlina není typicky španělská věc, k moři a teplu neodmysliteně patří. V Las Palmas jednoznačně doporučuji Chelado Heladeria – za mě nejlepší zmrzka co jsem na kanárech ochutnala.

A ke Španělsku neodmyslitelně patří Sangria – tu si taktéž můžete objednat téměř v každé restauraci. Kdo o Sangrii slyší poprvé, jedná se o červené víno a džusem a ovocem a funguje to tak, že vám většinu donesou džbán pro stůl. Nejlepší Sangrii mají podle mě v restauraci Tara na severním cípu pláže Las Canteras.

S cestovkou nebo na vlastní pěst?

Jestli váháte zda navštívit Kanáry s cestovkou nebo na vlastní pěst, možná zde ode mě nedostanete úplně objektivní doporučení, protože sama vždy preferuji cestování na vlastní pěst. Dává vám to více volnosti, větší možnost výběru lokace a ubytování, mnohem lepší ceny a zkrátka možnost zařídit se podle sebe.

Cestovku si vyberte pokud se vám nechce nic řešit, chcete strávit dovolenou na pláži a neřešit nic jiného a nemáte problém si za dovolenou příplatit. Jinak věřím, že i s cestovkou se budete moci ubytovat v Las Palmas (nejen na jihu ostrova), protože i zde se nachází pár hotelů u pláže. Mnohem více zájezdů však najdete s ubytováním na jižní části Gran Canaria.

Zvažujete-li cestovku, mrkněte se na srovnání nejlepších cestovních kanceláří v ČR a jejich nabídky v oblasti kanárských ostrovů. Pokud chcete cestovat na vlastní pěst, doporučuji booking.com nebo Airbnb.

Nabídky od Invie:

Tip na konec: Pokud se chcete před cestou na Gran Canarii naučit místní jazyk, doporučuji článek Jak se naučit Španělsky, který jsem pro vás sepsala již dříve.

Příspěvek Gran Canaria: Průvodce pochází z Hitchdiary

1. Duny Maspalomas

Lokace: Dunes, Maspalomas, Gran Canaria

Duny v Maspalomas (na jihu ostrova) rozhodně stojí za výlet. Já už místo navšítvila 4x, s každou další návštěvou mých přátel, protože je to zkrátka takové must-visit ostrova. Jedná se o rozhlehlé písečné duny u pláže (taková malá poušť). Pokud jste např. nikdy na poušti nebyli, jsou duny skvělým zážitkem. Po dunách lze dojít až k pláži a pokud jdete dostatečně daleko od města a hotelů, dostane se vám poměrně soukromé pláže bez lidí. Moře na jihu je navíc teplejší než na severu (což oceníte, pokud jste ubytovaní v Las Palmas).

Pro výpravu na duny doporučuji vyhnout se pravému poledne a směřovat to spíše na odpolední nebo dopolední hodiny. Písek totiž dokáže být přes den velmi rozpálený a i když se to nezdá, přes duny je to k pláži docela štreka. Vydáte-li se po pláži směrem na západ, dostanete se na hezkou, ale poměrně turistickou promenádu lemovanou hotely a restauracemi. Ne že bych místo vyloženě doporučovala, ale dá se zde po cestě přes duny najíst.

2. Akvárium Poema del Mar

Lokace: Poema del Mar, Las Palmas

Akvárium v Las Palmas Poema del Mar jsem také navštívila několikrát a musím říct, že za návštěvu určitě stojí. Ačkoliv je to zábava cílená spíše na rodinky s dětmi (pokud máte děti je to opět must-visit), nadchlo to i nás bezdětné. Akvárium je velké, promyšlené a místy i vzdělávací. Uvidítě žraloky, rejnoky, mořské koníky, ale i medůzy.

Návštěva akvária je tak na 2 hodinky. Nemusíte si však nutně balit svačinu. Cestou akváriem vás čeká jeden svačinový bar a jeden velký bufet (kde si můžete dát např. kafe nebo pizzu), který je v podstatě schovaný uvnitř akvária. Teoreticky během vaší svačinky zabaví vaše děti – mohou pozorovat kolem plující žraloky a rejnoky.

Vstupenky: Tiqets.com | Booking.com

3. Městečko Teror

Lokace: Teror, Gran Canaria

Z městečka Teror pochází dvě věci, které potkáte napříč celým ostrovem Gran Canaria – a to je Aqua de Teror (balená voda z Teroru) a chorizo de Teror (měkká klobása, typická kanárská pochoutka). Městečko je navíc krásné a malebné a oproti zbytku ostrova poměrně zelené.

Pokud se do Teroru chcete vydat za ochutnávkou chorizo de Teror, doporučuji vydat se do města v neděli, kdy se v Teroru konají lokální trhy. Na trzích ochutnáte nejen tuto klobásu, ale i spoustu jiných lokláních dobrot, nakoupíte suvenýry, šperky nebo oblečení. Během trhů se do Teroru sjíždí mnoho lidí a pokud upřednostňujete spíše klid a jedete do Teroru obdivovat jen jeho krásy, vyhněte se neděli. Chorizo sice neochutnáte, ale to je koneckonců k dostání i v jiných částech ostrova.

Pokud byste hledali, kde se v Teroru dobře a relativně ekonomicky najíst, osobně doporučuji restauraci Cómo como 15.

4. Technické muzeum

Lokace: Museo Elder de la Cienca y Technología, Las Palmas

Technické muzeum je dalším z tipů, který je primárně pro rodinky s dětmi, ale zabavil spolehlivě i nás. Nachází se přímo v parku Santa Catalina, takže pokud jste ubytování v Las Palmas, pak je to aktivita na pár hodin, kterou zvládnete i za dopoledne. V muzeu toho najdete plno, od histroických hraček, po model letadla. Osobně mě nejvíce nadchla simulace jízdy terénním autem a blbinky ve virtuální realitě.

5. Přístav Mogán

Lokace: Puerto de Mogán, Gran Canaria

Na výlet si můžete zajet také do přístavu Mogán (Puerto de Mogán), který se nachází na jihu Gran Canaria. Přezdívá se mu kanárské Benátky, ale tuto přezdívku musíte brát s rezervou. Přesto jsou uličky v Mogánu nádherné a velmi fotogenické. Ochladit se můžete i v moři na místní pláži, je však menší a velmi turistická. My jsme dali přednost zkoumání zapadlých kaváren a restaurací v malebných uličkách.

6. GoXo Foodtruck

Lokace: GoXo Foodtruck, Las Palmas

Pro gastro-turisty tu mám jeden speciální tip a tím je stánek michelinského kuchaře Davida Muñoz – GoXo. Jedná se food truck s originálním rychlým občerstvením, ačkoliv se doslovně o rychlé občerstvení rozhodně nejedná – na jídlo si ve frontě můžete počkat až 2 hodiny. Proto doporučuji vydat se ke stánku v době mimo španělského oběda či večeře (záměrně píši „španělského“, protože španělé jsou zvyklí jíst v jiné časy, něž my Češi). My ve frontě stáli něco málo přes hodinu. Měla jsem tu čest ochutnat asijský fusion burgeru – v burgeru byly schované klasické asijské nudle, dále mac and cheese hot dog a hromadu hranolek.

A stálo to za to čekání? Za mě zkušenost dobrá, dlouhé fronty zvedají jídlu prestiž, Davida Muñoz je ve Španělsku údajně docela celebrita, takže ráda doporučím komukoliv, kdo cestuje především za jídelm (jako já). Ale bylo to nejlepší jídlo, co jsem kdy měla? Šla bych si vystát frontu znovu? To ne. Jídlo hodnotním jako klasický fast food s originálními nápady a mixem chutí. Na Googlu také nemají nejlepší hodnocení, lidé píšou, že za to čekání to zkrátka nestojí. Ale když tam nepůjdete s pehnaným očekáváním, můžete mít hezký zážitek.

7. Puerto Rico a Angry Birds Activity Park

Lokace: Puerto Rico de Gran Canaria

Za výlet stojí i oblast Puerto Rico. Jedná se sice opět o poměrně turistiskou oblast obklopenou hotely, za návštěvu však stojí obzvlášť pokud cestujete s dětmi. V Puerto Ricu se totiž nachází Angry Birds Acitvity Park, který je doslova rájem pro ty nejmenší. Já osobně bych sama samozřejmě do dětského parku nezavítala, ale když mi přijela kamarádka se svým malým synem, byla to jasná volba – a musím říct, byla jsem překvapená, jak jsme si park užili i my dospělí. V parku jsou trampolíny, lezecké stejny, prolízačky na tisíc způsobů, minigolf nebo dětské motokáry. Nejvíce mě však potěšilo oznámení u vstupu, že všechny atrakce jsou stavěné jak pro děti, tak pro dospělé a pravděpodobně jsme s kamarádkou vyzkoušeli víc atrakcí než její syn.

Byla by škoda jet do Puerto Rica a nesmočit se v moři. V této oblasti doporučuji zajet na pláž Amadores, která je perfektní právě pro děti – menší vlny, pozvolný vstup do moře, čistá voda.

Vstupenky: Tiqets.com

8. Charco Azul

Lokace: Charco Azul, Gran Canaria

Pokud vás zajímá spíš příroda a turisty neobjevená místa, Charco Azul je jedním z nich. Jsou to vodopády ukryté kanárských sopečných horách. Jen pozor – přes letní měsíce zde vysychá voda a přesně to je čas, kdy jsme se k vodopádu vydali my. Náš výlet se nesl v heslu cesta je cíl, protože ačkoliv jsme neviděli krásný azurový vodopád, mohli jsme se kochat skalnatou přírodou po cestě a musím říct, že procházka stála za to. Pokud vodopád navštívíte a fakt jej uvidíte, dejte mi vědět, jestli samotný vodopád stojí doopravdy za to.

9. Arucas – Degustace rumu

Lokace: Arucas, Gran Canaria

Určitě si nenechte ujít ani degustaci rumu Arehucas v městečku Arucas. Za vstupné v hodnotě pár eur dostanete prohlídku likérky s výkladem a závěrečnou degustací rumu. Ačkoliv sama nejsem „rumová“, prohlídka a degustace mě bavila. Dříve byla v ceně vstupenky neomezená degustace – mohli jste ochutnat fakt všchny typy rumu, které Arehucas vyrábí. To se jim však pravděpodobně nevyplatilo (nedivím se) a tak nyní máte v ceně vstupenky možnost ochutnat rumy čtyři. Můžete si také připlatit za ochutnávku nejstaršího Arehucaského rumu.

Vstupenky: Booking.com

10. Vegueta

Lokace: Vegueta, Las Palmas, Gran Canaria

Vegueta je historické centrum Las Palmas. Pokud jste ubytovaní u pláže Las Canteras, do Veguety dojedete pohodlně MHD. Dominantou Veguety je rozhodně katedrála Santa Ana obklopená symbolickými sochami psů (věděli jste, že Kanáry nejsou pojmenovány dle kanárků, ale z latisnkého slova Canis = pes?). Určitě stojí za návštěvu i místní restaurace a jejich tapas. Mě bohužel na obhlídky památek a muzeí moc neužije a tak pokud vás o Veguetě zajímá více, doporučuji pohledat. Já zde skočila spíš u těch tapas.

11. Pláž Las Canteras

Lokace: Las Canteras, Las Palmas, Gran Canaria

Pokud jste ubytovaní v Las Palmas, k pláži Las Canteras nemusíte nikam jezdit. Pláž budete mít v podstatě za domem (pokud tedy budete bydlet v severním cípu, což rozhodně doporučuji, protože kdo by nechtěl bydlet u pláže). Jedná se dokonce o oceňovanou pláž a najdete ji v mnoha žebříčcích nejlepších pláží na světě. Je totiž rozlehlá, písčitá, s pohodlným vstupem do moře a podél se táhne pěší promenáda lemovaná restauracemi a kavárnami. Život podél pláže je pomalý, pohodový a já bych dodala praktický, protože vše potřebné máte v pěší vzdálenosti.

Pokud jste ubytovaní na jihu, stojí pláž za návštěvu? Podle mě určitě. Minimálně určitě stojí za návštěvu Las Palmas jako takové a tato pláž je jeho dominantou. Jen dávejte pozor na své věci. Mluvím z osobní zkušenosti (mé kamarádky), kdy nás jen během chvilky nepozornosti okradli. Určitě doporučuji na pláž chodit bez cenných věcí a ideálně ve všední dny, kdy pláže nejsou plné. Kamarádka má k události natočené celé video, které můžete zkouknout – Jak mě okradli na pláži v Las Palmas.

I tak pláž doporučuji, chodím na ni ráda, jen nechávám všechny důležité věci doma.

12. Gran Canaria autem nebo na motorce

Lokace: Gran Canaria

Není to tak úplně tip na konkrétní místo, jako spíš na činnost, kterou určitě doporučuji podniknout. Po celé Gran Canarii se sice lze pohodlně dopravovat autobusem mezi hlavními turistickými i lokálními místy, není však nad to, pronajmout si auto či motorku a projet si ostrov křížem krážem, kolem do kola a kochat se přírodou (protože ta je napříč tímto malým ostrovem překvapivě rozmanitá). My si pronajali malý kabriolet a ty výhledy cestou byly zkrátka dokonalé. Podívali jsme se na divočejší západní část ostrova, zajeli na nejvyšší bod a malý výšlap na Roque Nublo a také na krásný výhled z hotelu Parador Cruz de Tejeda (tohle místo doporučuji i pro luxusní wellness). A ačkoliv s motorkou zkušenost nemám, musím ji zmínit, protože nádherné kanárské serpentiny jsou mezi motorkáři vyhlášené.

13. Michelinská restaurace Tabaiba

Lokace: Tabaiba, Las Palmas, Gran Canaria

A nakonec mám jeden tip pro gastrotruisty, jako jsem já. Je to takový protipól k mému tipu číslo 6 s fast foodovým stánkem. Komu nevadí si za dobré jídlo připlatit a hlavně, hledá spíše zážitek, než jen nasycení hladového bříška, pak určitě koukněte na michelinskou restauraci Tabaiba, která je hned u pláže Las Canteras. Když si objednáte plné degustační menu, čeká na vás (tuším) 13 originálních chodů, a tak jak budou chodit, jeden za druhým, vás nepřestanou překvapovat. Mým favoritem bude rozhodně chlebový nanuk podávaný jako jeden z dezertů. Je to nanuk, který je opravdu z chleba, jako chleba chutná, a je překvapivě naprosto výborný.

Za mě zážitek 10 z 10, ale pokud byste nechtěli utrácet za jedno menu častku, jako za jídlo za celý týden nebo zkrátka cestujete s dětmi, podél pláže je plno jiných skvělých ne-michelinských restaurací, které vás potěší a zasytí. Pro inspiraci jmenuji mé oblíbené: Mandu (korejská), The Couple (na snídaně).

Závěr a inspirace na konec

Doufám, že vám mé tipy přijdou vhod a inspirují vás v tom, co vidět na Gran Canaria. Nakonec přikládám i nějakou vizuální inspiraci k návštěvě Gran Canaria a Las Palmas v podobě některých mých IG příspěvků. Ne všechna místa, která jsem sdílela na IG, jsou uvedena v článku, proto pokud vás nějaké zaujme, u každé najdete označení lokace a můžete si místo dohledat.

Příspěvek Co vidět na Gran Canaria pochází z Hitchdiary

Vyjížděli jsme jako vždycky z Brna! Balení na cestu však bylo o něco drastičtější než obvykle – dnem našeho odjezdu mi končila i smlouva na bytě a tak jsem mimo balení věcí do krosny, musela dohlídnout i na to, zda mám z bytu vystěhováno vše podstatné. Ráno jsme s bráchou nasadili krosny, já odevzdala klíčky a jelo se – na chvíli se ze mě stal reálně bezdomovec!

Na začátek léta byla poměrně zima a tak jsem si libovala, že jsem si pořídila teplou mikinu reprezentující naši univerzitu. Kombinací různých spojů šalin a autobusů jsme se dostali na místo, kde jsme přesně před rokem stopli naše historicky první auto. Před rokem jsme si však nechali dovést naše zadky až na benzinku. Tehdy bylo naše stopování ještě „wow“, že nás naši hodní rodičové hodili až na místo.

Teď se naše stopování nese v heslu „už zase stopujou?“ a tak nás už žádný rodič nikam nevozí – však si někoho stopněte, ne? Na benzinku jsme se tedy vyškrábali docela zákeřnou cestou (jak můžete vidět ve videu).

Po zdolání cesty plné strasti nám naše radostné úsměvy opět opadly. Na benzince byl spatřen stopař kolega. Nechal se slyšet, že už se tu snaží přes 2 hodiny a nic. Jel odkudsi ze zahraničí, kde ho solidně okradli a tak se musel dostat domů alternativní cestou. Samé nemilé informace! Hlavně teda ta, že tam vůbec stojí a nemůžeme tak naplno stopovat my.

Opletačky s policií nechceme!

Vydali jsme se klasicky k pumpě a optávali se kolemjedoucích. Po chvíli na nás zvolal chlapík s ruským přízvukem – kam chceme jet? Vzhledem k tomu, že u jeho dodávky stál hlouček lidí spolu s policií, nás cesta s tímto člověkem přímo nelákala. Když nám tedy přislíbil cestu do Prahy, nechápavě jsem se na něj podívala, že to asi chvilku potrvá, než vůbec bude moct odjet. Chlapík mávl rukou, že klídek, že do 20ti minut vyjede. Načež policajt odvětil, že to asi těžko.

Obrátila jsem se tedy na pána policajta, jestli mi může prozradit, co se tu děje. Taková informace pro nás jako potencionální pasažéry mohla být rozhodující. Ačkoliv se pán v uniformě nejdřív tvářil strašně tajemně, nakonec nám bokem sdělil, že má slečna spolujezdkyně nějaké problémy s vízem a že se reálně ani odjezdu nemusí dočkat. Tím líp – fakt se nám nepřišli moc důvěryhodní.

Zeptat se dvakrát neuškodí

A tak jsme se ptali a ptali, až jsme se přeptali a bylo nám jednou rodinkou vycházející z prodejny řečeno, že už jsme je oslovili, když vcházeli dovnitř, a že mají plné auto. Ups. Na videu to vypadá jako easy job, co? Dojdeme na benzinku a šup, už jedem v autě. No, nebylo to tak lehké.

Nakonec se však dvakrát oslovená rodinka vrátila, že přeorganizovali obsah auta, a že jestli chceme, tak nás tam nacpou! Wow! Lidi jsou hodní, já to říkám pořád.

A tak jsme s rodinkou pocházející ze Slovenska vážili cestu až do Drážďan. O zadní sedadla jsme se dělili spolu s Maxem, jediným synem, který byl s rodiči ještě ochotný jezdit na dovolenou. Těm zbylým dvěma moc děkujeme, za volná místa v autě.

Rodinka to byla cestovatelsky založená – dost si libovali hlavně v severských zemích a tak mimo naši Skandinávii už zmákli například i Kanadu. Byla to velmi příjemná cesta a tak nám bylo skoro i líto, že jsme se v Drážďanech museli rozloučit.

Drážďanami projíždím do Berlína poměrně často, takže z okýnka autobusu znám město výborně! Nikdy jsem tu ale nevystoupila a tak byla třeba místo trochu poznat. V našem stylu. Zakempili jsme v parku a vytáhli naše zásoby jídla k obědu. Nebyla potřeba spěchat. Vždyť minulý rok touto dobou (když jsme se snažili dostat do Berlína) jsme trčeli teprve v Praze.

S potřebou pár drobných do automatu na veřejné záchody (měli jsme pouze bankovky), jsme obcházeli lidi na nádraží. Ačkoliv byli všichni velmi ochotní, většinou jsme narazili na lidi jiné národnosti s jinou měnou v peněžence – např. Švýcarskou. Nakonec jsme si rozměnili v obchodě.

Když jsme usoudili, že je čas započít snahy o posun na sever, došlo nám, že kolem není moc vhodných míst pro stopování. Byli jsme v centru. Procházeli jsme tedy pěšky Drážďany a doufali, že se vhodné místo objeví. A jak jsme tak šli – nějakých pár kilometrů, začalo pršet. Začalo pršet dost! A jelikož nás to chytlo uprostřed mostu Augustus, neměli jsme se ani moc kam schovat. A tak jsme šli, zpívali si a já jsem naši kamerku schovala do vodotěsného obalu.

Ačkoliv nevypadalo, že přestane pršet ani za milion let, nakonec se vyčasilo. A když jsme došli k jedné z autobusových zastávek na severu Drážďan, dokonce nám lehce svítilo sluníčko.

Stopli jsme si dodávku s řidičem Georgem, který mířil přímo do Berlína. Pocházel z Linze a byl to profi tanečník tanga a zároveň šéf editor časopisu o 3D tisku. Tango byla evidentně největší vášeň, protože nám o něm vyprávěl nejvíce. Právě kvůli tangu cestuje po světě. Na palubě své dodávky má postel a tak mu nic nebrání kdykoliv vyrazit kam jen jeho dodávka dojede – jako třeba dnes Berlín.

Probuzení uprostřed tržiště

S tímto stylem cestování si také užil dost zábavy. Vyprávěl nám, jak si jednou vyjel do Německa a jako vždy si vyhlídl volný plácek na zaparkování auta. Uložil se ve své dodávkové posteli a zabral. Ráno, když se probudil, byl kolem ruch a hluk. Co se to sakra děje? Vykoukl ven, a co nevidí – parkuje uprostřed rušného tržiště! Trhy však byly v plném proudu a auto obskládané různými stánky – neměl tedy jak odjet pryč. Nu což! Strávil den v přítomnosti prodavačů, dal si s nimi kafe a sem tam jim i vypomohl. Nakonec to byl skvělý den a nový zážitek k tomu! Už ale ví, že na prázdných německých parkovištích v sobotu večer parkovat nebude.

George nás dovezl přímo k zastávce S-Bahnu. Dali jsme si siestu v parku Treptower a zamířili za Zdenou, naším oblíbeným berlínským hostitelem.

Příspěvek První den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Cestovat vlastním autem? V žádném případě!

Měli jsme k dispozici auto s plnou nádrží a tak padl lákavý nápad – zajet si na otočku někam dál. Lákavý nápad mě ale až tak nelákal. Kde je v tom plánu zahrnuto stopování? Docela jsem si v této situaci uvědomila, jak moc je pro mě při cestování přednější ono dobrodružství před samotnou destinací. A když už jsem měla našetřeny nějaké ty chechtáčky do drahých skandinávských států, rozhodli jsme se je roztočit ve vídeňském Prateru na nějakých těch atrakcích – tehdy ještě s otázkou jestli vůbec, pokud se nám tam podaří dostopovat.

Ale ano, překvapivě se nám to povedlo! Nehodlám se o tomto minivýletíčku nijak více rozepisovat, protože to není žádný mega dobrodružný trip s nocováním v ulicích nebo pod stanem u dálnice. Ale! Skvělé to bylo stejně, trochu krizi jsme také měli a máme video, takže netřeba většího popisu – zmáčkni „play“ a pokud nás chceš podpořit, nic nám neudělá větší radost než tvůj lajk nebo odběr (ach ta doba sociálních sítí).

Přeji příjemné sledování! To, že neumím mluvit na kameru nebo mluvit obecně neřešte. Jsem ajťák – my takoví býváme

Příspěvek Video – do Vídně v polobotkách pochází z Hitchdiary

Příjezd do Zagrebu byl pro nás jako osvobození – osvobození od života na ulici v Lublani a nový začátek našeho tripu. Opravdu se zdálo, že se blýská na lepší časy – počasí dostalo rozum a my měli dokonce kde spát. Přes couchsurfing jsme se domluvili s Gasperem – mladým podnikatelem v oblasti web designu, a doufali, že pro dnešek všechno klapne, jak má.

A světe div se, klaplo. V pozdních večerních hodinách jsme dojeli na Gasperem přesně udanou adresu, zazvonili a uvítal nás usměvavý sympaťák, který nám ihned ukázal celý byt. Jedním slovem „wow“. Krásný, moderně vybavený byt s balkonem a koženým gaučem pro nás. Ve srovnání s tím, v čem jsme spali předchozí noci, jsem se cítila jako v paláci. Hned na to nás Gasper nasměroval do sprchy. Jednak věděl, že je to přesně to, co každý stopař potřebuje a hlavně to asi i cítil

Komfortní ubytování v Zagrebu

Protože už bylo pozdě na to někam vyrážet nebo podnikat něco akčního, strávili jsme večer s hostitelem, televizním seriálem (v chorvatštině) a belgickým pivem, které jsme Gasperovi dovezli jako dárek a které se mi při otevírání povedlo rozlít na bílý huňatý koberec (ups, trapas). Gasper nám vyprávěl o sobě, o své firmě, o tom jak přišel k tak krásnému bytu za hodně solidní cenu a taky o svých cestách. Nejvíce mě zaujalo jeho vyprávění o Bali, o tom, že to vůbec není tak krásné místo, jak si lidi představují a mimo turistické zóny převládá chudoba a zoufalství.

Nakonec se nám omluvil, že nám v následujících dnech nevěnuje velké množství času, protože musí pracovat. Ukázal nám tedy zajímavá místa na mapě a udělal nám takovou před-prohlídku města s pomocí Google Street View, abychom zítra v Zagrebu nebloudili. To jsme patřičně ocenili. Ono totiž, já a Bogey máme takovou speciální vlastnost. Když jsme spolu, hodně se nám stává, že nějak nevnímáme okolní svět a pak se lehce ztrácíme, bloudíme, nestíháme, nesystematicky přecházíme z jednoho místa na druhé, zkrátka poletujeme jako motýlci a tak jsme tento stav resp. činnost nazvali – motýlkování. Mezi námi už je to nyní zavedený termín, a pokud čtete mé články, hodí se vám význam tohoto pojmu znát.

Další den jsme vyrazili zkoumat město doopravdy. V první řadě jsme hledali, kde se najíst. A protože jsme nebyli schopni si vybrat podnik a chodili od jedné restaurace ke druhé a do toho ještě hledali směnárnu, obědvali jsme až výrazně po poledni. Motýlci.

Čeští stopaři v televizi

Během dnů strávených v Zagrebu se nám stalo plno zajímavých věcí. Například jsme v lehce podnapilém stavu dávali rozhovor chorvatské televizi (doteď doufáme, že to nikdo z našich známých nikde neobjeví ). Několikrát jsme navštívili rozhlednu The Zagreb Eye v jejímž nejvyšším patře je k nalezení příjemné posezení s možností zahrát si legendární hru Člověče, nezlob se! Obsluha byla neskutečně překvapená, že pravidla této hry známe. Nás naopak udivoval fakt, že většina návštěvníků Zagreb Eye viděla hru poprvé v životě.

A pokud bych měla zmínit místo, které na mě udělalo úplně největší dojem, byla by to ulice zvaná Tkalčićeva. Dlouhá ulice hustě posetá hospůdkami, kavárnami, cukrárnami, zkrátka všemi možnými podniky, určenými ke společensko-konzumnímu vyžití. Všechny tyto podniky měli jednu společnou věc – venkovní posezení. Člověk procházející ulicí tedy velmi těžko hledal, kde jeden podnik končí a druhý začíná.

I v této velké změti možností, kde se nasytit a napít, jsme našli svého favorita. Jednoznačně u nás vyhrál zagrebský pivovar Mali Medo. Tamní pivo chutnalo výtečně (a to říkám jako Čech, který nedá na to naše dopustit). Mají několik druhů s různým obsahem alkoholu a ke každému jednomu se váže zajímavý příběh a speciální receptura. Úžasnou atmosféru dotváří živá hudba, ne jen tak leda jaká. Z okénka v druhém patře pivovaru, vykukuje hlava zpěváka, jež působí jako by hrál lidem přímo ze svého obyváku. V případě, že někdy navštívíte Zagreb a máte rádi pivo, tento podnik patří mezi „must visit“ místa.

Jelikož jsme couchsurfing měli domluvený pouze na dvě noci a my ještě Zagrebu neměli dost, rozhodli jsme se najít si gauč další. Napsali jsme tedy pár lidem žijícím ve městě a čekali, zda se nám někdo ozve.

Příspěvek Zagreb – Tkalčićeva ulica a Zagreb Eye pochází z Hitchdiary

Balíme si urychleně své věci. Jen ať jsme co nejdřív pryč. Je možné, že nás chtěl hlídač jen postrašit a jinak jsme mu putna, ale také je možné, že zavolal policii a s ní jsme žádné pletky nechtěli. Když jsme objekt opouštěli, nikde jsme pana hlídače neviděli. Nečekal na nás a nedohlížel na to, zda opravdu odcházíme. Proto jsme si řekli, že počkáme hodinku dvě a na střechu se vrátíme. A tak jsme i udělali. Je 1 hodina ráno a akce výlez na střechu, se opakuje – dvakrát tak ultra-tajná a dvakrát více inkognito. Byly to celkem nervy, ale jak už jsme se dostali na střechu a nebylo na nás vidět, mohli jsme si oddychnut. Stan jsme se stavět nesnažili, jen jsme se do něj zasunuli jako do spacáku – pro jistotu, kdyby začalo pršet.

Pršet začalo. Pršet začalo hodně! Stan se za chvíli promočil skrz na skrz a na řadě jsme byli my. Včerejší noc se nám už ale opakovat nechtěla a tak jsme dešti uznali výhru 2:0 a odebrali se spolu s kopou durch mokrých věcí jinam. Procházeli jsme garáže s vědomím, že každou chvíli můžeme narazit na hlídače a že na nás ze všech stran míří kamery. Opustili jsme proto celou naši domovskou budovu a potloukali se deštěm, paradoxně kolem hotelu Plaza, který se nám jakoby vysmíval do tváře.
Věděli jsme, že toho už dnes asi moc nenaspíme, hledali jsme jen kousek suchého místa, kam se schovat. Brali jsme tedy první takový plácek, který jsme potkali. Místečko před vchodem do místního podniku. K jeho vchodu se stáčelo zastřešené schodiště, na které nebylo z ulice příliš vidět a tak jsme se tam schoulili mezi dveře a jeden barový stolek. Přikryli jsme se spacáky, a aniž bychom chtěli, nakonec jsme přece jen usnuli.

Nečekaný budíček

Z hlubokého spánku mě opět budil Bogey hodně brzo nad ránem – ještě ani pořádně nesvítalo. Rychle si sbíral věci kolem a pobízel mě k odchodu. První, co jsem rozespalá spatřila, byly srolované noviny, které vedle nás ležely. Ty tu byli celou dobu? Netuším, co se děje. Poslušně však vstávám, roluju si spacák a snažím se ho nasoukat do obalu. Bogey na mě nechápavě kouká: „Co děláš? Na to kašli! Jdeme!“. Rychle mě táhne pryč a daleko odtud.
Konečně mi vysvětlil, co se děje. Z jeho pohledu ráno vypadalo jinak. Probudila ho lehká rána na hruď. Otevře oči a na něm leží noviny. Vzhlédne nahoru a tam na nás shlíží statný motorkář. Měl helmu a tak mu ani nebylo vidět do obličeje. Nic neříkal, jenom se na nás výhružně díval a pak odjel. A tak mě Bogey začal budit a dál už to známe.
Netušili jsme, co to bylo zač a jak to záhadný motorkář myslel. Jestli jako výstraha – vypadněte nebo volám policajty? Nebo už je rovnou zavolal? Nebo on sám měl centrum pod palcem a hlídal to tam? Každopádně nám prokázal velkou laskavost. Lepší, že to proběhlo takhle, než aby na nás ráno opravdu volala policii nebohá barmanka při otvíračce.

Svítá a my si čistíme zuby na autobusové zastávce před hotelem Plaza. Lidi z projíždějícího autobusu se na nás podivně koukají. Konstatuji, že to bezdomovci mají docela těžké a těším se z prvních slunečních paprsků dopadajících na mé prochladlé nohy.

Nízkonákladové cestování se vymyká kontrole

Dnes opouštíme Lublaň. Zjišťujeme však, že jsme docela minuli náš rozpočet. Na tripu s bráchou jsme si poměrně zakládali na tom, aby vše bylo low-cost. S Bogeym to však nešlo. Tu jsme si koupili zmrzlinku, tu nějaký kebab a tady zas nějaké pivínko a ani ne v půlce tripu už jsme byli na nule. Zkrátka co jsme ušetřili na dopravě, utratili jsme jinde. Naštěstí bankomaty existují i v Lublani a tak jsme vybrali a pokračovali v cestě.
Ani jsme nevěděli, kam míříme. Původně jsme chtěli zajet ke slovinským plážím, ale deštivé počasí nás nakonec donutilo ke změně. Mrkli jsme do mapy a řekli si, že můžeme zajet do Zagrebu. Ačkoliv v Chorvatsku byl každý z nás mnohokrát a vůbec to není země, kterou jsme měli v plánu procestovat, došlo nám, že jsme nikdy neměli tu čest podívat se do jeho hlavního města. Abychom měli jistotu, že Lublaň dneska opustíme, prozkoumali jsme i možnosti vlakové dopravy. Zaznamenali jsme si možné časy odjezdu a vydali se k dálnici.

K té jsme se složitě dostávali přes golfové hřiště a drátěný plot. Už při přelézání plotu jsme narazili na dalšího stopaře. Docela agresivní klučina z Rumunska, který po nás hned začal nemilým způsobem pochtívat peníze. Cestou k benzince jsme taky potkali pár snaživých stopařů a přímo u pumpy stáli další. Bylo tam snad více stopařů, než zákazníků! My pokračovali dál – stopařský kodex (přijdeš poslední, stojíš poslední). Cestou na úplný konec výjezdu jsme potkali ještě stopařku se psem. Celkem mě překvapuje, že tolik lidí dnes stopuje se psi a že jim řidiči opravdu zastavují. Ale upřímně řečeno, jaké šance jsme zde měli při takovém množství hitchhikerů my? Nevzdávali jsme to, ale když už se blížila hodina posledního odjezdu vlaku, rozloučili jsme se s kolegy a zamířili k nádraží.

Byl to zas boží pocit sedět ve vlaku, v teple a suchu a mít tu jistotu, že opravdu dojedeme tam, kam potřebujeme. Lublaň pro nás byla solidní zkouška. Pro mě však zároveň snad ta nejkrásnější část tripu a jasný důkaz toho, že člověk nepotřebuje hmotné věci na to, aby mu bylo fajn. Naopak, čím méně jich má, tím více si užívá současného okamžiku a přítomnosti lidí kolem.

Příspěvek Ljubljana – Poslední den v kůži bezdomovce pochází z Hitchdiary

Jak jsem naznačovala na konci předchozího článku – začalo nám pršet. Leželi jsme na střeše garáží obchodního centra BTC City a spali. Kapky začínajícího deště mě nevzbudily. Nevzbudil mě ani Bogey, kterého, kapky vzbudily a nevzbudil mě ani tehdy, kdy už začalo přiostřovat. Moudře však usoudil, že se začínající bouřkou je potřeba něco dělat – tedy resp. s námi je potřeba něco dělat. A tak vybalil stan a surově ho přes nás přehodil alespoň v jeho nepostavené podobě. Já se prý jen ošívala, ať mě nechá spát, že je všechno v pohodě a že se mi leží dobře – klasická já, mě ať se neopovažuje nikdo budit uprostřed noci!

Pak jsme oba ještě na nějaký čas zabrali – otázkou je, jestli jsem se já vůbec probudila. Se svítáním však byla bouřka čím dál vydatnější a to už by vzbudilo i medvěda v zimním spánku. Docela rychle jsme se shodli, že tady už dál ležet nemůžeme. Já sice ještě chvíli kladla odpor, že se mi nechce vstávat, ale když už jsem byla probuzená na 100 % a mohla zas racionálně uvažovat, velmi ochotně jsem Bogeyho uposlechla. Možná především proto, že jsem si uvědomila, že polovinou svého těla ležím v solidní kaluži.

Správný stopař přespí kdekoliv

Když jsme ze svého spacákového-vodního lože vstali a viděli z perspektivy stojícího člověka, v čem jsme to nocovali, museli jsme se smát. Jak jsem již pocítila: na mém místě se rozprostíralo hotové moře, naopak tam kde spal Bogey – nic. Sucho, pohoda, klídek. Tuto noc jsem si zkrátka zahrála na gentlewoman.

Totálně promočené věci jsme zase pomalu stěhovali do našeho přístřešku na schodech. Co bylo potřeba, jsme pověsili a celý promáčení se těšili na teplé paprsky sluníčka. Do oběda jsme sušili věci i sebe a odpoledne se vydali na průzkum města.

Pozor! Pokud chcete cestovat po Lublani městskou hromadnou dopravou, nestačí vám lístek – lístky tady nemají. Potřebujete Urbana Card (Urbana enotna mestna kartica). U řidiče byste ji však hledali marně. Sehnat se dají pouze v centru, takže když se chcete dostat z úplného okraje města (náš případ), musíte to uhrát na „já šupák cizinec, vůbec nerozumím vaší řeči a vůbec nechápu váš platební systém“ (ale to jsme vlastně ani tak hrát nemuseli). Pan řidič byl hodný a nechal nás jet na černo. Když už si kraticu zakoupíte, stále to neznamená, že můžete jezdit. Musíte pokračovat dále v procesu a dobít si ji na určitý počet Eur (z kterých pak čerpáte na dané jízdy) v některém z automatů umístěných poblíž zastávek. Nyní jste konečně oprávněni jezdit po městě.

Napříč tomu, že jsme všechno tohle zařizování poslušně podstoupili, nakonec jsme Lublaň prošli pěšky. Ne nadarmo se o Lublani píše, že je to jedno z nejklidnějších hlavních měst s nejnižší kriminalitou – je zkrátka zatraceně malé a na maloměstech, kde vás každej zná, se dost blbě páchá zločin. Každopádně, abych nepřeháněla – Lublaň bych tak nějak velikostí a celkovou atmosférou přirovnala k naší Olomouci.

Metelkova mesto – squat v centru Lublaně

Ze všeho nejdříve jsme se byli podívat na Metelkova mesto (nejsem si jista, jak to správně sklonit, abych tomu zachovala slovinské názvosloví, česky však samozřejmě „Metelkovo město“), což je squat, který vznikl v centru Lublaně a dokonce byl vyhlášen kulturním centrem. Večer zde funguje kulturní život v pravém slova smyslu. I Janja (kterou jsme potkali v Grazu) nám o tomto magickém místě vyprávěla – že je to úplně jiné místo ve dne a v noci, kdy se z příjemného, tichého a umělecky založeného místa, stává hotový party ráj. Hned poté, co jsme do města přišli, dojel k nám lehce hipstersky vypadající týpek na rozvrzaném kole s dlouhatánskými zahnutými řídítky a skrz úzké škvírky, říkejme jim oči, na nás hodil vlídný pohled prosící o pomoc. Přátelsky nás poprosil, zda náhodou nemáme dlouhý papírky.

Metelkova mesto v jeho denní podobě vyloženě vybízelo k lehkému „pochillování“, odpočinku, relaxu – alespoň s flaškou piva, abychom tak nějak zapadli do nálady, která zde panovala. Poté jsme zamířili skrz centrum na Ljubljana grad, což je, jak někteří možná již odhadují, hrad. Je na kopci a je tam výhled, takže to tam pochopitelně láká všechny turisty. Zrovna když jsme se shodli na tom, že se večer vrátíme zpět do BTC City a opět složíme hlavy na střeše – začalo pršet a to tak, že dost vydatně. Běželi jsme kopcem dolů a hledali, kam se před běsnícím deštěm schovat. Nakonec se nám povedlo dostat přes vchod jednoho z bytových výškových domů a zamířili opět až nahoru na střechu. Bylo tam takové malé zastřešené místečko a tak jsme se tam rozhodli odpočívat, než se déšť přežene. Uklidňující zvuky deště nás však dokázali během chvilky uspat. A tak se nám alespoň povedlo dohnat ten spánkový deficit.

Protože naše zalíbení v BTC City přetrvávalo, řekli jsme si, že tam nějak přečkáme noc, ať už prší nebo ne. Že zkrátka nějak vymyslíme, jak ten stan na střeše postavit. Ano, byli jsme naivní, ale představa, že někdo prochází kolem obchodního centra, zadívá se do oblak a spatří rozložený stan na střeše obchoďáku, nás opět řádně rozesmívala a v daný moment nám to přišlo jako nejlepší nápad na světě.

Náš domov jménem McDonald´s

Když jsme se vrátili domů – do BTC City, zamířili jsme prvně do Mc’Donaldu. Obsluha už nás zde začínala poznávat. Říkala jsem si, že jsme jako ti lokálně známí bezdomovci. Každé město takové má! No vždyť je znáte, známé tváře nádraží, obchodních center a parků, žebrající o nějaké ty drobné na vodku v akci. A přesně tak jsem si připadala v BTC City (teda ne že bychom o něco žebrali ale myslím, že sednout si takhle na ulici, leckdo by nám nějaké drobáky hodil). Asi už jsme příliš nevoněli, do mekáče jsme přicházeli s otvíračkou (vyčistit si zuby a dát kafčo) a odcházeli před zavíráním. Náš dojem spravovalo už jen pár kousků značkového oblečení a vlastnictví chytrých telefonů.

Dnes jsme také čekali na setmění. Na to, abychom na střeše mohli stavět stan, jsme potřebovali diskrétní a tedy noční prostředí. Po 11 hodině jsme se vyšplhali na střechu, všechno probíhalo ultra-tajně a inkognito. Povšimli jsme si, že jsme z minulé noci na střeše zapomněli ručníky – totálně promáčené. Rozhodli jsme se je tedy ještě před ulehnutím vyždímat, na našem schodišti – na nasvíceném schodišti, na které jde krásně vidět zvenku! Ždímali jsme vesele ručníky, voda z nich proudem tekla skrz mřížované schody a dělala hluk široko daleko. Jestli si někdo klepe na čelo, jestli jsme normální, a že to byla blbost, tak byla. Totální! A za blbost se platí – místní hlídač šel zrovna kolem, samozřejmě nás zaregistroval a začal po nás křičet, ať okamžitě vypadneme. Ups! Najednou už zase nemáme kde spát.

Příspěvek Ljubljana – Squateři z Metelkova mesta pochází z Hitchdiary

Jednu docela zásadní věc jsem na začátku zapomněla zmínit. Když jsem psala o svém prvním tripu s bráchou, sama sobě jsem se tehdy vysmívala, že jsem mezi těch pár důležitých věcí, které s sebou chci po celou dobu tahat, zařadila žehličku na vlasy. O to více mě pak pobavilo, jaká všechna překvapení skrývalo Bogeyho o něco prostornější zavazadlo. Že měl nabalenou zásobičku kokosového oleje, bych ještě brala – ten se docela hodil i mně. Že s sebou táhnul opravdu velkou pixlu ústní vody? Ano, to jsem se mu vysmála, ale poté zpětně uznala, že se nám také celkem hodila. Ale to, že si s sebou vzal na výlet tibetskou houbu a chtěl z ní na cestách produkovat kefír, to už mě dostávalo řádně do kolen. V horkách, která nás zatím celou dobu doprovázela, houba zrála až zázračnou rychlostí a pokaždé na sebe upozorňovala neskutečným smradem. Bogey s tím však bojoval a o svou houbičku se pečlivě staral – kdy to jen šlo, vždy se jí snažil zajistit nové mlíčko.

Dnešní den byl však dnem, kdy to Bogey vzdal a udělal houbičce pápá. Cestou k dálnici jsme ji i s nádobou vyhodili do koše. Byli jsme tedy zase o něco lehčí a bezstarostnější. Stopovat jsme začali na velkém kruhovém nájezdu. Chytnout auto přímo do Lublaně byla tentokrát otázka několika vteřin. Zastavili nám dva mladí Chorvati, s kterýma jsme prohodili jen pár slov na začátku. Po představení a vzájemném sdělení našich plánů byla hlasitost hudby zvýšena na maximum a my si tak po zbytek jízdy mohli užívat srdceryvné pecky typu Adel, Celine Dion nebo Taylor Swift (už chyběl jen Justin Bieber). Jeden z Chorvatů pak po většinu jízdy držel v ruce telefon a scrolloval facebook a jiné sociální sítě. Sem tam si pustil nějaké video, sem tam něco olajkoval. Děsivé na tom bylo, že spolujezdec to nebyl. Cestu však zvládl bravurně odřídit i bez většího sledování vozovky a tak jsme se do hlavního města Slovinska dostali ve velmi dobrém čase.

Jelikož ubytování jsme stále neměli domluvené, byli jsme už nějak vnitřně smíření s tím, že dnes nocujeme venku. Na hitchwiki jsme si našli celý článek o nocování v Lublani, kde byla vypsána a popsána nejlepší místa pro wildcamping. Za favorita jsme si nakonec zvolili místo u řeky – bylo však asi 5 km vzdálené od města a proto bylo potřeba se tam vydat nějakou tu hodinu před tím, než zapadne slunce. Momentálně ale bylo něco kolem 2 a my měli hlad a potřebovali dobít telefony. Na mých offline mapách jsme si tedy vyhledali nejbližší obchodní centrum – tam zpravidla stopař najde vše, co k životu potřebuje, a vykročili daným směrem.

Kam se schovat před deštěm?

Došli jsme k velmi rozlehlému BTC City Ljubljana. K našemu nemilému překvapení se nejednalo o klasický obchoďák a la zastřešená budova plná všemožných obchodních řetězců a pochybných fasfoodových bufetů. Byl to obrovský venkovní prostor plný samostatných budov – samostatných obchodů. Pro zákazníka to asi až takový rozdíl nedělá, ale my přišli o komfort střechy nad hlavou a ta nám se začínajícím deštěm přišla víc než vhod. Naštěstí jsme po chvilce procházení kolem spousty obchodů narazili na Mc’Donald, což pro nás byla na cestách vždy spása. Teď tomu nebylo jinak. Schovali jsme se před kapkami deště do suchého a teplého prostředí se záchodem, wi-fi a (sice hnusným ale) jídlem. Sychravé počasí nám dalo předmět k diskutování – rozkládat stan za deště není dobrý nápad. Živě jsme viděli scénář, jak se vydáme těch 5 km za město, než tam dojdeme, spustí se bouřka a pořádný slejvák a my v takovém marastu nebudeme schopni postavit přístřešek, ve kterém bude sucho. Byla potřeba vymyslet alternativní řešení.

Po následném procházení BTC City jsme si vytipovali pár míst, kam bychom mohli hlavu složit, ale nebyla to žádná sláva. Strašně dlouhou dobu vyhrával plán – až zavře mekáč, schováme se do prolízačky před ním a než zase otevře, my už budeme pryč. Umíte si to představit, ne? Taková ta klasická mekáčovská klouzačka – my tam napresovaní někde na půl cesty, jen aby na nás nepršelo a s naším nepřekonatelným uměním pro zaspávání, by nás ráno budil vyděšený křik dítěte, co se chtělo po spořádání snídaně v podobě trojitého hamburgeru sklouznout. Lepší nápad jsme však neměli.

Budeme nocovat na střeše!

Nakonec jsme ale objevili naprosto úžasný flek! Jeden nejmenovaný supermarket byl spojený s budovou garáží, která měla několik pater. Bylo nám sice jasné, že v garážích budou kamery, ale stejně jsme si to tam byli prohlídnout. Když jsme se dostali až do posledního patra a viděli jsme, jak snadno se dá odsud dostat na střechu, na dětskou klouzačku jsme v tu ránu zapomněli. Déšť už se sice přehnal a hezky se vyčasilo (mohli jsme tedy opět zvažovat stanování u řeky), ale stejně se nám místo na střeše s výhledem na Lublaň zamlouvalo více.

I naše nově favorizované místo však skrývalo určitá rizika – netušili jsme, zda se garáže na noc zamykají. Pokud ne, určitě by nás zde neměl nikdo vidět a samozřejmě riziko největší – na střeše už není žádná střecha a ani možnost rozdělání stanu (ten náš ke své funkčnosti vyžaduje pevné ukotvení v zemi) a tak jsme museli spoléhat na to, že už pršet znovu nebude.

Abychom nebyli moc na očích, než se setmí, odpočívali jsme na bočním únikovém schodišti garáží – udělali jsme si z toho takový náš squat. Zase nám bylo skvěle a zase nám bylo fajn a tak jsme nakonec i poté, co mi přišla smska od jednoho couchsurfera s nabídkou ubytování, zůstali bivakovat v garážích, protože jak říkám, bylo nám fajn.

Po západu slunce jsme konečně vyšplhali na střechu – musím říct, byl to docela adrenalin, přesouvat stan, zavazadla a potom i nás nahoru a přitom se rozhlížet všude okolo, jestli se náhodou neblíží někdo kompetentní nás vyhodit. Po přemisťovací akci už však bylo všechno pod kontrolou – nebo jsme si to alespoň mysleli. Čištění zubů jsme obešli využitím ústní vody – ano opravdu uznávám, že se hodila, a ulehli do našeho spacákového lože. Výhled na Lublaň nebo na hvězdy – jak je libo. Zdálo se, že nic nemůže tuto idylku překazit. K tomu řeknu už jen „kap, kap, kap“.

Příspěvek Ljubljana – Nocování v nákupním centru pochází z Hitchdiary

Následovali jsme ho do místního parku, kde měl zrovna posezení s přáteli u hry zvané Munchkin. Představil nás všem přítomným a pak jsme společně vymýšleli program na zbytek dnešního dne. Na to nás Michael zavedl k sobě na byt, kde přebýval ještě s dalšíma skvělýma klukama – Simonem a Thomasem. Ukázal nám náš gauč na spaní a spolu s ostatníma se postaral o naši večeři. U stolu se kluci kvůli mně snažili mluvit anglicky, ale často samovolně přepínali do němčiny a tak jsem někdy vůbec netušila, o čem se baví a čemu se smějí. Když však kdokoliv z nich spatřil můj nechápavý výraz, ihned mi zprostředkoval překlad do angličtiny.

Určitě je tu pár zajímavých věcí, které bych o klucích ráda zmínila. Například to, že Michael je na dálku zasnoubený – za svou snoubenkou dojíždí až do daleké Indonésie. Thomas je zas velmi šikovný hráč na čelo, dokonce působí v univerzitním orchestru. O Simonovi bych snad jen řekla, že nade vše miluje sušenky.

Večer jsme šli všichni do kina na Mission Impossible 5 (anglicky s německými titulky aneb. osvěžení si obou jazyků, které bys podle životopisu měla umět :D) a po skončení se vydali na místní kopec (oni tomu říkají hora) Schlossberg, pozorovat padající hvězdy. Byl odtud parádní výhled a tu noc jich mělo údajně padat hodně. Cestou na kopec se k nám přidalo ještě plno dalších lidí, nových jmen a nových tváří, že jsem si je sotva všechny pamatovala tehdy, natož teď. S některými jsem si ovšem velmi hezky popovídala – hlavně o cestování a programování. Na kopci jsme chvíli seděli, pak si postupně lehli a upřeli své pohledy směrem nahoru. A opravdu jsme viděli padat hvězdu! A nejednu!

V brzkých hodinách ranních nás všechny Simon pobavil svým pokusem otevřít víno Michaelovým klíčkem od zámku na kolo. Víno neotevřel, klíček zlomil. Nakonec jsme si za svitu baterky v mobilu zahráli UNO a poté se vydali zpátky na byt spát. Tedy až na Simona – ten si svůj spacák rozložil přímo na kopci. Prý tam někdy spává.

Nugeta: šílený český výmysl

Ráno jsme se budili k již připravené snídani. Simon už byl doma a barvitě líčil, jak ho kolem 5 hodiny ranní probudil týpek se sekačkou. Co nás nejvíce překvapilo na snídaňovém stole, byla Nugeta. „Jako fakt? Vy tu máte Nugetu?“, nechápali jsme. Michael nám vysvětlil, že to dovezli kluci, když byli na výletě v Česku a zároveň se nám vysmál, co to je za šílený nápad – v podstatě smíchat nutellu a burákové máslo, že to snad můžou vymyslet jen Češi. Moc mu to nešmakovalo.

Dnešní i ten následující den, jsme s Bogeym zkoumali Graz na vlastní pěst. Graz celkově mi velmi imponoval. Bylo to Brno přes ctrl+c, ctrl+v. Studentské městečko, druhé největší v zemi. Jak nám již řekla sexy blondýnka, i ta rivalita mezi dvěma největšími městy tu funguje a architekturou se Graz Brnu také poměrně podobá. Celkově atmosféra, která tu všude panovala, my zkrátka nekompromisně připomínala Brno – můj domov!

Jinak v Grazu mají celkem šikovnou věcičku, co se týká městské hromadné dopravy – jízda mezi několika zastávkami v centru města je zdarma, netřeba žádný lístek, žádná karta, prostě nastoupíš a jedeš. Musíš však vědět, kdy máš vystoupit, než se dostaneš do zóny placené. My dopravu stejně moc neužívali. Chodili jsme do města hlavně na náš oblíbený kebab a ledovou tříšť, vysedávali v parku a konverzovali o smyslu života, vesmíru a vůbec.

Další věc, co musím Grazu pochválit, jsou všudypřítomná „pítka“ – zdroje pitné vody na ulici. Pro nás to byl ve výsledku opět slušný zdroj zábavy ve formě pobíhání po parku a snahy toho druhého, co nejvíce poplivat vodou – aneb. když mě Bogey učil vodu z pítka pít. K tomuto příběhu se váže i následující fotka, která je otřesná, škaredá a vůbec mi nelichotí, ale Bogey z ní měl takovou radost a tolik se váže k celému našemu tripu, že je skoro má povinnost ji sem dát.

Poslední večer u kluků jsme se vydali s Michaelem do podniku, kde měl sraz se svými dalšími přáteli. Podnik byl však od bytu značně vzdálený a mně se cestou začal ozývat můj čerstvě vytvořený puchýř na noze. Pokulhávala jsem pomalu za ostatníma a celý přesun do hospody rapidně zpomalovala. Michael mě nabádal, ať si vyzuju boty, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli v samém centru města chci. Když Michael viděl můj váhavý výraz, na nic nečekal a vyzul si své boty sám. „Jestli se bojíš, že na tebe budou lidi čučet jak na blázna, tak neboj. Budeme v tom dva!“ (Tedy, to řekl samozřejmě anglicky.) Jaké milé gesto, že? A tak jsme si to štrádovali městem bosky oba dva. To ovšem nemá nic proti cestě zpátky, kdy jsem si strategicky nechala bosou pouze tu nohu s puchýřem a Michael to zrcadlově zkopíroval. Když vidíš bosého člověka, řekneš si, že jde o nějakého nekonvenčního volnomyšlenkáře, ale setkat se s lidmi, kteří hromadně nosí pouze jednu botu, to už skoro vypadá jako nějaký druh protestu.

Wild camping ve Slovinsku?

V podniku jsme se seznámili se skvělými lidmi, především s Janjou – slečnou pocházející ze Slovinska. Je to taktéž stopařka a tak jsme si měli o čem povídat. Říkali jsme jí o našem plánu procestovat její rodnou zemi a ona nám dávala různé tipy na místa, která navštívit. Také jsme se jí zmínili o našem zítřejším odjezdu s předpokládaným cílem v Lublani a tím, že zatím nemáme žádné ubytování a že naštěstí pro takové situace si sebou taháme stan. Janja nám moc radost neudělala. Vysvětlila nám, že v Lublani je těžké najít couchsurfing, protože většina mladých lidí zde žije ve sdílených pokojích a tam se další nocležník skládá velmi těžko. Zároveň nás poměrně vystrašila, když mluvila o svých přátelích, kteří byli za wild camping (stanování na veřejných nebo ke stanování neurčených místech) pokutováni a že to není jediný případ, o kterém ve Slovinsku slyšela.

Přes ono nemilé zjištění to byl večer velmi povedený a doma nás ještě čekalo milé překvapení, jako tečka za tímto skvělým pobytem. Thomas udělal kopu palačinek, které jsme si vychutnávali i s vínem při svíčce na balkoně. Opravdu, celý náš pobyt ve Vídni i v Grazu se zdaleka nepodobal nějakému klasickému stopařskému dobrodružství. Vždy o nás bylo postaráno a my tak měli celou dobu komfort lecjakého dovolenkového pobytu – za což našim hostitelům vřele děkujeme! To se však mělo brzy změnit. Sbohem Grazi, vítej Lublani.

Příspěvek Graz – Druhé Brno pochází z Hitchdiary